(Boh) „Mohla bys prosím dopsat článek o Miláně? Za dest dní tam jedu s holkama! Mám pro tebe diář P. Coelho – jako motivaci. Zuzka“ A tak Bohyně zatřepotala křídly a napsala něco o Miláně, opět po termínu.

První článek o tom na co se připravit a co očekávat, když jedete do Milána měl jistě úspěch. A tak tedy s vidinou diáře na rok 2014 pokračuji.

Tentokrát na téma památky.

Osobně vřele doporučuju Duomo. Hlavní chrám na náměstí. Stavěli ho dlouho a dlouho, prakticky od 14 století snad až do teď. Proto je tak obrovský a dokonalý. Pořád ho čistí, ale myslím, že nikdy nevyčistí. Tohel je never ending story. Jedním z mnoha architektů a stavitelů byl také bratr či bratranec od Petra Parléře. (Nejsem průvodce, takže pokud chete vědět víc, kupte si Lonely planet.) Chám je uvnitř trochu děsivý, říká se že je tam velké centrum energie – kladné i záporné. Pravdou je, že mě tam vždycky bolí hlava, ale přesto tam pokaždé lezu. Absolutním opakem je střecha Duoma, na kterou se můžete dostat z postranního vchodu. Výtah stojí asi 8 EUR a vřele doporučuju. Většina lidí, kteří se vrátili z krátkého výletu v Miláně, o prohlídce střechy nevěděli a jen smutně koukali na fotky. Vám se tohle nestane. (Ne, nemusíte mi děkovat, věnujte mi jednu dobrou myšlenku, až na střeše budet. Až uvidíte tu krásu a zhluboka se nadechnete. Miláno mi strašně chybí, tak snad vaše pozitivní myšlenka zahýbe Vesmírem a já se tam zas vrátím. Na Duomu je zlatá soška Madonniny, která nad Milánem dbí a drží ochranou ruku. A aby ta ochrana mohla fungovat, žádný dům by neměl být vyšší než tahle soška. (A myslím, že to tak je. Teda pokud to Pirelli věžák nezkazil.) Pokud stojíte čelem k hlavnímu vchodu, výtah na střechu je po levé části – na opačném konci. Tam kde je obchod pro fotbalové fanoušky a taky věhlasný obchodní dům la Rinescente. Ale o tom až v nakupovacím speciálu.

Další památkou, kterou mám moc ráda a na které si ujíždím je Castello Sforzesco. Dojdete k němu od Duoma – od hlavního vchodu – kolem pošty přes Via Dante, kde taky ráda nakupuju. Je úžasný a geniální. Je to hrad, který má systém opevnění od Leonarda da Vinciho a fresky od Bramanteho. Je v něm nádherná expozice, vlastně je to několik muzeí dohromady – takový malý komplex. Pokud máte umění rádi, doporučuju obrazárnu – pinacotecu – kde jsou obrazy od mého oblíbeného Canaletta, Tiziana a taky nedokončená pieta od Michelangela (ano, ten co vysochal Davida, který stojí ve Florencii.) Pokud obrazárny moc nemusíte, nevadí, projděte se po Castellu. Je obrovské, úchvatné a dokonalé. Jako všechno v Miláně – napsala nekriticky. Z Castella se dá dojít do parku, kde je to taky moc fajn. Já vím, je to jen park, ale zase  je velký, zelený a když máte plné zuby města, je tu pro vás.

Pokud jste naopak na ty obrazy a umění obecně, doporučuji čtyři místa.
Palazzo Reale vedle Duoma – opačná strana než je výtah. Tam se konají dokonalé výstavy a pokud oželíte cca 10 EUR, můžete vidět jak vypadá výstavnictví v zahraničí. Věřte mi, po tom, co uvidíte jak vypadají výstavy tam, české vás už budou jen nudit. Já v Palazzo Reale viděla výstavu Francise Bacona a do teď na ní vzpomínám.

Další super Pinacotecou je Pinacoteca di Brera a taky Biblioteca/Pinacoteca Ambrosiana. V Breře je hodně lidí a ve své podstatě vidíte jen asi 0,001% toho, co opravdu Brera vlastní. Já si tam ujíždím na další pietě, od Belliniho, tu mám asi nejraději, ale je tam opravdu snad kde co ze světového malířství a byla by škoda Breru vynechat.
Ambrosiana je krásná a navíc v ní pracuje má úžasná kamarádka Blanka. Kdybyste tam náhodou vyrazili, najdete ji při troše štěstí na kase (pokud zrovna nebude někde bádat nebo připravovat výstavu). Pozdravujte ji, že mi moc chybí – kočka moje!

Čtvrtým místem, kam ráda chodím je Museum Triennale. Je to muzeum moderného umění, designu a prostě všeho nového a progresivného. Hned u Parco Sempione, kdybyste náhodou šli z Castella a chtěli taky tu přírodu :-). Triennale je svěží, otevřené (openminded) a tak nějak podporující mou kreativitu a volnomyšlenkářství. Mimochodem, v místní kavárně není jedna židle stejná. Tak jako u mě doma.

Zřejmě největším hřebem večera je ovšem Poslední večeře páně od Leonarda. Leonardo se v Miláně podepsal hodně. Poslední večeře se nachází v kostele Santa Maria delle Grazie a doporučuji prohlídku s výkladem. Tu je nutné objednat v předstihu. Myslím, že se to nějak platí kartou online nebo po telefonu. Ale pokud to nestihnete, nevadí. Zajeďte si tam hned ráno a lístky si kupte. Na ten den nebo na další. Ano, zní to šíleně, ale tak už to je. Nakonec budete rádi, že jste Cenacolo Vinciano neboli l’Ultima cena či Last supper viděli. Nic už nebude jako dřív. A fakt, že můžete stát před Cenacolem jen 15 minut vás v tom také utvrdí. (Drahého jsem od obrazu musela tahat za velké nevole průvodkyně, která se snažila uzavřít hermetické dveře… :-)
Pokud se vám náhodou stane, že musíte na prohlídku čekat, zajděte si na další skvělou výstavu o Leonardovi. Je jen ve vedlejší části kláštěra (Sacrestia del Bramante), kde se nachází Poslední večeře. Výstava se jmenuje Codex Atlanticus a jsou to části deníků, co si Leonardo psal. Napsal toho tolik, že výstava trvá asi dva nebo tři roky a každé tři měsíce se mění. Jednou je to o jeho vztahu k otci a přátelích, pak o vojenských plánech, jeho přístupu k lékařství, fauně a flóře, náboženství atd. Tuhle výstavu pořádá Ambrosiana a to co uvidíte jsou originály. (OMG!!!!!)
Na kase může být moje kamarádka Blanka, která měla tu čest výstavu připravovat a dotkla se toho, co Leonardo vytvořil. Vlastně každé tři měsíce se jednu noc za dozoru ostrahy dotýká díla velkého Leonarda, a to když se výstava mění. (Ty malá potvoro! Moc ti to přeju! :-) Během prohlížení panelů a digitálních přepisů vám dojde, že vše co Leonardo vytvářel, o čem psal a přemýšlel, to se také stalo. Klidně až o několik století později. Byl to génius. O nikom dalším nevím. Pokaždé si přijdu jako hrozný samožer. Ale pokaždé mě to posune dál a tak nějak nakopne.

Pokud u Leonarda zůstaneme, v Miláně je také muzeum vědy a techniky,  které je hlavně o něm a i když jsem tam nebyla, věřím, že bude dobré.

Poslední, co bych asi doporučila je La Scala. Dostanete se k ní přes pasáž Viktora Emanuela.  Tahle galleria je neuvěřitelná v tom, že diktuje vzhled nápisů. Firmy, které zde chtějí mít obchod mohou mít logo pouze v černé a zlaté. Svého času – před krizí – tu sídlil i McDonald. Jediná provozovna na světě, která neměla žlutá písmena na červeném podkladě. Miláno totiž lpí na svých tradicích a vzhledu města a nenechají se ekonomicky zviklat. Škoda, že to v ČR takhle také nevidíme. Možná by se pak v podhradí Karlštějna neprodávaly laciné pouťové šunty.
Ale zpět do pasáže. Na mozaikách pod kopulí, ve středu,  je vyobrazený medvěd a býk. To kvůli burze. Medvěd je klidný, ale svou tlapou vás může skolit jednou ranou. Stejně jako špatná investice, která se zdála být jistá. Naopak býk je temperametnější a svými rohy vás může vyšvihnout do neuvěřitelných výšin. Stejně jako dobrá investice. Zabodněte proto svou patu do místa, kde má býk varlata (je tam už důlek) a zatočte se třikrát kolem své osy. Není náhodou, že po levé ruce je vidět Milánská burza. Poděkujte za prosperitu a pokračujte dál, až na konec pasáže, kde má obchod s klobouky sám velký Borsalino. První budovou, kterou uvidíte, s tou hnusnou omšelou fasádou, za kterou je dostavěná moderní krychle, tak tou budovou bude slavná opera La Scala. Mrkněte na program. Třeba budete mít štěstí a ještě budou lístky! Nikdy nevíte!

V Miláně nemusíte mít velký plán kam jít a co vidět. Je tu tolik kostelů a památek, skvělých výstav a akcí, že se opravdu nemusíte bát, že byste se nudili. Je to jen na vás, do kterých otevřených dvěří vstoupíte a které si zavřete!

fot zdroj: vlastní archiv