Nikdo nic. Protože se nás pořád ptáte, proč jsem rok a půl žila v Budapešti a teď jsem zpátky v Praze i na blogu, mám pro vás jeden příběh if you are interested. Jo, s tou angličtinou jsem otravná, ale žila jsem ve vztahu, kde se komunikovalo anglicky a teď jsem v jednom týmu, kde se taky mluví anglicky. Zvyknete si :). Doufám. Seznámila jsem se uprostřed pandemie. S Maďarem. Na brazilské noci. V Egyptě. On si myslel, že jsem neohrožená holka, která se ničeho nebojí a šnorchluje strašně daleko od mola, a já jsem si myslela, že to má v životě srovnané. Jenže věci jsou jiné, když se o…
-
-
Co jsem se naučila v roce 2022
Jana: Tuhle rubriku píšu tolik let, že mám pocit, že už nic nového nemůžu sdělit. Moje hodnoty totiž zůstávají stejné, jen jsou okořeněné zkušenostmi. Tak to pojďme zkusit i letos. A nepíšu to proto, že Bohyně chce, abych „něco kurva konečně napsala, protože tahle to vypadá, že převzala nadvládu nad blogem!“. No, možná trochu jo. Protože je moje Svatojánská muška, ale s happy endem. Tématem mého roku 2022 byla sebeláska. Nejdřív jsem myslela, že to bude téma na tři měsíce, nakonec se mnou tenhle motiv putoval celý rokem a bude dál. Sebeláska mě dovedla na terapii, zpátky do rodné země, na svatojakubskou pouť, k pracovní koučce i psaní básniček. Provedla…
-
PO ČEM ŽENY TOUŽÍ – vzkaz mužům nejen z Tinderu
(Boh) Pamatujete si na film „Po čem ženy touží“ s Melem Gibsonem v hlavní roli? Už nevím, proč se v něm Mel oblékl do silonek a s fénem upadl do vany, ale co vím určitě je, že dostal elektrický šok a prozřel. Tedy, prozřel…no, začal slyšet myšlenky žen a sice úplně nepochopil ženskou mysl, ale minimálně ji slyšel. A to pak byla panečku jízda. Naše mysl totiž jede pořád a komentujeme v hlavě skoro všechno. A někdy i vícehlasně. (Tedy minimálně já). Samozřejmě, že je to byla komedie a velmi nereálná. Každý přece ví, že v koupelnách jsou přepěťové zásuvky a speciální jističe, takže se fénem ve vaně jen velmi těžko přizabijete, ale pojďme…
-
Co jsem se naučila v roce 2020
V tomhle roce se už konečně naučili asi všichni všechno, ne? Všechny záležitosti vesmíru se se ujasnily a uhladily, srovnaly na místa, vybrečeli jsme se, uklidnili a došlo nám, kde, s kým a kým OPRAVDU chceme být. Z mnoha vedlejších příběhů a projektů se staly ty hlavní a láska byla většinou blíž, než jsme si myslely. Nebo?
-
KRITÉRIUM VÝBĚRU MUŽE
Podle Bohyně (Boh): V 5 letech: Mám hodně kamarádů. Skáčeme společně v hnoji, ve školce pašujeme jídlo do herny a schováváme ho do dětské kuchyňky. Kluci jsou super. Beru každého, který má odvahu a nebojí se ničeho, rozesměje mě, a svorně se mnou stojí na hanbě kvůli hnilobě v herně. Kamarádky moc nemám. Ve 14: Vypadám na dvacet. Kluci jsou super, jen mi pořád koukají na prsa. Z nějakého důvodu se mi spíš líbí mladíci, než klučíci. Zaujme mě hlavně ten, co má odvahu, smysl pro humor a nebojí se ničeho. Ani faktu, že je mi vlastně jen čtrnáct a hodně se stydím. Holky se se mnou nebaví a jsou hnusné, ale…
-
Tak je to tady zas, korona, aneb co se mi honí hlavou
(FF) Na prahu druhého lockdownu jistě prahnete po troše mých vtipných, milých, povzbudivých, vřelých slov, protože o tom, že jsme všichni neschopní lůzři, jsme za poslední dny slyšeli až moc často. Zatímco tiše sním o hřejivém krbu, po sklence červeného, psíkovi a muži, se kterým se budeme procházet podzimní přírodou zabalení ve vzájemné lásce (wtf?) a huňatých svetrech, v pražské realitě mi dochází, že druhá karanténa možná nebude taková legrace jako ta první (říkala jsem, že vám napíšu povzbudivá slova? možná jsem trochu lhala). Randění v tomto divném nečase ale legrace samozřejmě je: opět to spočívá v odhadování vzhledu mužů shromážděných u obědového výdejního okénka, jejichž sexuální přitažlivost pro mě…
