(Boh) Pamatujete si na film „Po čem ženy touží“ s Melem Gibsonem v hlavní roli? Už nevím, proč se v něm Mel oblékl do silonek a s fénem upadl do vany, ale co vím určitě je, že dostal elektrický šok a prozřel. Tedy, prozřel…no, začal slyšet myšlenky žen a sice úplně nepochopil ženskou mysl, ale minimálně ji slyšel. A to pak byla panečku jízda. Naše mysl totiž jede pořád a komentujeme v hlavě skoro všechno. A někdy i vícehlasně. (Tedy minimálně já). Samozřejmě, že je to byla komedie a velmi nereálná. Každý přece ví, že v koupelnách jsou přepěťové zásuvky a speciální jističe, takže se fénem ve vaně jen velmi těžko přizabijete, ale pojďme…
-
-
Co jsem se naučila v roce 2020
V tomhle roce se už konečně naučili asi všichni všechno, ne? Všechny záležitosti vesmíru se se ujasnily a uhladily, srovnaly na místa, vybrečeli jsme se, uklidnili a došlo nám, kde, s kým a kým OPRAVDU chceme být. Z mnoha vedlejších příběhů a projektů se staly ty hlavní a láska byla většinou blíž, než jsme si myslely. Nebo?
-
KRITÉRIUM VÝBĚRU MUŽE
Podle Bohyně (Boh): V 5 letech: Mám hodně kamarádů. Skáčeme společně v hnoji, ve školce pašujeme jídlo do herny a schováváme ho do dětské kuchyňky. Kluci jsou super. Beru každého, který má odvahu a nebojí se ničeho, rozesměje mě, a svorně se mnou stojí na hanbě kvůli hnilobě v herně. Kamarádky moc nemám. Ve 14: Vypadám na dvacet. Kluci jsou super, jen mi pořád koukají na prsa. Z nějakého důvodu se mi spíš líbí mladíci, než klučíci. Zaujme mě hlavně ten, co má odvahu, smysl pro humor a nebojí se ničeho. Ani faktu, že je mi vlastně jen čtrnáct a hodně se stydím. Holky se se mnou nebaví a jsou hnusné, ale…
-
Tak je to tady zas, korona, aneb co se mi honí hlavou
(FF) Na prahu druhého lockdownu jistě prahnete po troše mých vtipných, milých, povzbudivých, vřelých slov, protože o tom, že jsme všichni neschopní lůzři, jsme za poslední dny slyšeli až moc často. Zatímco tiše sním o hřejivém krbu, po sklence červeného, psíkovi a muži, se kterým se budeme procházet podzimní přírodou zabalení ve vzájemné lásce (wtf?) a huňatých svetrech, v pražské realitě mi dochází, že druhá karanténa možná nebude taková legrace jako ta první (říkala jsem, že vám napíšu povzbudivá slova? možná jsem trochu lhala). Randění v tomto divném nečase ale legrace samozřejmě je: opět to spočívá v odhadování vzhledu mužů shromážděných u obědového výdejního okénka, jejichž sexuální přitažlivost pro mě…
-
RANDĚNÍ ZA ČASŮ KORONAVIRU (double článek)
(FF) Spousta z vás (jeden muž) se nás ptá, jak jde randění v karanténě. No, jak by to asi šlo. V době bezdotykové, bezkapénkové, s rouškami a se zákazem shromažďování – jde to skvěle! A já bych se zrovna tak shromažďovala. Když pominu svého ctitele z vietnamské večerky, který se za igelitem pojednou tváří odmítavě, a jednoho vojáka, se kterým jsem si plaše vyměnila pohled zpoza roušky, v mém životě se opět nic víc vzrušujícího nestalo. Nicméně při svých občasných výsadcích (ach, již do mne proniká vojenská terminologie, bohužel jenom ta) venku jsem vypozorovala, že v interakci s druhým pohlavím je teď na ulicích důležitá chůze, pohled a vůně (pokud…
-
„Tak já nevím, kočičko“ aneb muži kolem čtyřicítky a zoufalé třicítky
(FF) Jsem narušená a muži, se kterými randím, jsou také narušení. Všichni jsme otřískaní a oškubaní, polámaní, někdo nám ublížil, my jsme někomu ublížili, protože jsme prostě starý a zkušený. Je možná hnusné takhle to napsat, ale je to tak, nebudeme si nic nalhávat. A stejně do toho jdeme. Něco si myslíme, nalháváme, máme svoje očekávání, představy, naděje, touhy. A tak to zkoušíme. Někteří z nás. Chápu, že já sama do toho zmatku vnáším spoustu svých zklamání a boláků. Chápu, že někdo druhý taky. Jen jsem si myslela, že když už se to stane, tak jsme tam ne proto, abychom se drželi za ruce a se šťasným smíchem běželi po louce…
