Deník Boh na mateřský

Deník Boh na mateřský (1)

(Boh) Mateřství mě zaskočilo nepřipravenou, protože jinak jsem vždycky na všechno připravená byla. Někdy i dvakrát, jak mohou někteří pilní čtenáři potvrdit. Přesto ničeho nelituji a jsem šťastná tam, kde jsem a s kým jsem. Jediné, co musím konstatovat je zjištění, že i přes existenci mateřství takříkajíc od počátku věků lidského pokolení na něj není naše společnost stále připravená. Pořád to tak nějak neklaplo. Možná někde v matriarchátu to bylo lepší, ale to co zažívám poslední měsíce, to je prosím pěkně slušná jízda. Se svými třemi úvazky a jedním úžasným závazkem se moc do zadku nekopu. Vlastně nemám pro sebe ani volnou vteřinu a když si někde ulevím, tak mě to do té zadnice pěkně kousne, ale i přesto jsem si slíbila, že bych chtěla shrnout pohled pracující matky samoživitelky, aby bylo někde napsáno, že to jednak jde a taky že by to mohlo jít mnohem líp. A to nejen samoživitelkám, ale matkám obecně, ať už mají partnera, partnerku, manžela, manželku, nebo vytváří polyamor rodinu. Než se ale tak stane, tak si tu budu vést na našem blogu deníček, jestli vám to neva. Nazvala jsem si tuhle rubriku Deník Boh na mateřské, protože si nemyslím, že jsem najednou jen MATKA. Stále jsem kamarádka, zaměstnankyně, kolegyně, Bohyně, dcera apod. Jen mám novou úlohu, která sice občas krade prostor těm ostatním, ale rozhodně není jediná.

Takže jdeme na to:

Dneska (v neděli) jsem musela vyklidit dvě místnosti a připravit je na výměnu oken. Jo, pár dní před Štědrým dnem. (#prostetotakvyslo) Nemám sílu ani chuť se nad tím pozastavovat. Je to ztráta energie a času. A protože o ty energie teď jde především, tak mi to vlastně ani moc nevadí. Plyn je drahej, těsnící okna se hodí vždycky. Jde jen o to si to všechno dobře zorganizovat, být fit a v pohodě a říct si o pomoc. Což je něco, co jsem se za poslední měsíce musela naučit.

Takže je skoro půlnoc a já jsem ready. Ale ready akorát tak do postele. Měla bych ještě psát a pracovat. Ale už to nejde. Nemůžu. Jsem na konci sil i nadšení. 

Od úterý jsem mohutně zvracela a bojovala s průjmy. Teprve dneska (v neděli) jsem konečně byla schopná něco sníst a udržet to v sobě. Překvapivě jsem celou dobu vyráběla mlíko. Nechápu. 

Každý den se u mě někdo střídal. Ono to ani jinak nešlo. Kamarádi, chůvy, rodina. Aby bylo o Frederika postaráno. I tak jsem musela velmi rychle naskočit do procesu. Proč? Protože to jinak nešlo, byl to takový shitstorm:

  • v pátek, když jsem měla konečně mít 5 hodin na psaní knihy a vypadalo to, že budu alespoň trochu pracovat, tak mi chůva zrušila hlídání
  • o víkendu pro změnu onemocněla víkendová chůva, která sice venčí Frederika dopoledne jen na dvě hodiny, ale ty se prostě hodí a teď mi chybí
  • hodinový manžel v sobotu zrušil práci, protože se mu protáhla ta předchozí, takže bylo jasné, že mi v neděli nepřijde pomoc s přípravou na bourání. Takže to bylo jen na mně a Mamma Boh
  • ta ale v sobotu večer taky onemocněla, takže jsem ji poslala domů Uberem s pocitem, že je lepší aby marodila doma než v pokoji, kde se mají bourat okna. A taky upřímně, pokud by mě měla komandovat z postele, tak by asi došlo k vraždě a to by mohlo trochu pokazit vánoční atmosféru. Posadila jsem ji tedy do Uberu s tím, že se o sebe postará, stejně jako zítřek, jak říká Jana (Fatalka)
  • v závěru dne jsem zjistila, že uklízečka nepřijde dřív jak ve středu, takže jsem začala na facebookových skupinách hledat posily
  • a nakonec mi kurýr z Dáme jídlo v neděli večer, když jsem měla vystěhováno a byla odvážná dost na to, abych se najedla, odmítl jídlo přinést k bytu. Dokonce ho nechtěl donést ani k domu, protože zaparkoval na křižovatce a trval si na tom, že musím přijít já. Prý mu to nikdo nezaplatí, není Rohlík a nezajímá ho, že jsem to psala do poznámky, že potřebuji vynést jídlo do bytu. Prostě ne. 

Jak to všechno tenhle týden dopadlo? Dobře. Frederika si v neděli vzali přátelé na velkou procházku, nakrmili ho v kavárně (ne nikdo se nerozkojil, ale Freddy už má na oběd příkrmy) a já za 5 hodin stihla vyklidit a přeorganizovat prostor, abychom mohli fungovat. Sehnala jsem výpomoc na úklid přes Dejvickou partu a jídlo si objednala přes Wolt. 

Zbývalo jen všechno zalepit a s tím mi přišla pomoc Jana (Fatalka), když Frederik usnul. Což bylo to nejveselejší, co jsem tento týden zažila. Byla úžasná jako vždycky, ladně tančila s igelity v rytmu Labutího jezera, měla ty své průpovídky o koncích a začátcích – když hledala konec na izolepě – a několikrát mě rozesmála natolik, že jsem musela aktivovat „výtah“, neboli zatáhnout pánevní dno, abych se z toho nepočůrala. V tomhle týdnu by to už asi byl jen bonus s ohledem na to, co se dělo, ale i tak. Ráda bych si zachovala alespoň trochu lidské důstojnosti, která mi zbyla. 

Usínala jsem s tím, že jsem tenhle týden přežila, od mé vysněné váhy mě dělí už jen několik dalších žlučníkových záchvatů a střevních chřipek a byt teď vypadá, jako bych se připravovala na fekal party, což vlastně tenhle týden tak trochu i byl. Díky za přátele a rodinu. Jdeme spát.

Zítřek se o sebe postará. 

Nové články emailem

Nechte si posílat naše články rovnou k vám do schránky.

Nebojte, nespamujeme a z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Jeden komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *