(Boh) Minulý rok jsem dorazila do Milána a poprvé jsem v tomhle jedinečném městě zažila mírně stísněnou atmosféru. Byla jsem v té době po rozchodu s Drahým a jediné, co jsem chtěla bylo nakupovat, pít, příležitostně se spustit a hlavně si odpočinout v náručí mých dokonalých  a láskyplných kamarádů. Sem tam padlo slovo krize, ale party byly, slevy taky, alkohol se zde neměří, takže koktejly jely a slunce, ach to žluté slunce nádherně hřálo. Stále byly na toaletách voňavé ručníčky a mejdlíčka, někde i parfémy a pořád to bylo to velkolepé Miláno, kde se reklama sice už omezila na billboadry a méně nákladnou propagaci, nicméně pro Čecha to pořád byla hitovka. (Kdybyste zažili Kenzo kampaň po celém Miláně nebo Šmouly na všech lavičkách a římsách, vyprávěli byste o tom ještě dnes, ale to je do jiného příspěvku). Čili, minulý rok se všichni chovali jak před tsunami – seismologové hlásili, že vlna přijde, ale nikdo tomu nevěřil.
Tenhle rok byl jiný. Kromě toho, že jsem do Milána jela s Drahým, (stará láska nerezaví, či co), už na letišti mi došlo, že je party nenávratně over. Dvě jízdy shuttlem stály 16 Eur. Dřív to bylo 15 Eur, ale za tři tři jízdy. I tak byl Drahý nadšený – neznal Miláno před krizí – ale já jsem se trochu začala bát. Ne kvůli recyklovaným ubrouskům, které nahradily voňavé ručníčky, ani kvůli menším slevám, které ovšem pořád byly výhodné, ale kvůli tomu, že by se něco podobného mohlo objevit i u nás. Pravda, kde nic není, ani smrt nebere, takže maximálně přestaneme doplňovat recyklované ubrousky a jsme na svém, ale i tak. Boty, co stály ve slevě 39 EUR, ty samé, tenhle rok stály 79 EUR. Stále to byla sleva, ale už ne tak bombastická. Aperitiva zdražila, ale naštěstí neubrala na kvalitě. V Miláně byl nastolen systém cukru a biče, jak pravila má úžasná kamarádka. Káva pořád stála 1 EURO a pořád byla vynikající.  Nelze přece vzít Milánu dobré kafe. To by byla revoluce. :-)
Italové prostě začali šetřit, zdražili služby, ale neubrali na kvalitě. Za to jsem jim byla vděčná. Nemám strach zaplatit víc, ale nehodlám platit za odfláknuté věci. A to se nám naštěstí ani jednou nestalo. Italové nejsou Babica, že?!  A tak nevyměnili eidam za parmezán a šunkový salám za prosciutto. Popřád papají kvalitní věci, jen si toho prosciutta nedávají tolik a víc si objednávají typickou šafránovou rýži a lacinou pastu. Ale i tak, přiznávám, byla jsem ze začátku hodně nesvá. (Uffa!)
Když jsem se po prvním, druhém a třetím šoku vzpamatovala a konečně se zbavila pocitu, že jsem na festival  dorazila s dvoudenním zpožděním, řekla jsem si, že se nenechám zaskočit. Že je to naše dovolená a že je to moje město a že si to užijeme. A tak jsme nakupovali, cestovali, jedli, pili, milovali se, ohromovali a překvapovali kde čím a kde kým, zakládali si na infarkt litry doppia a cappuccia a nakonec jsme si to Miláno patřičně užili. Pro oba to bylo nové město. A tady víc než kde jinde platí, party is not over till I say it´s over. No a já jsem to zatím neřekla, takže jedeme dál!

Podrobné příspěvky o ubytování, nákupech, vychytávkách z Milána i Florencie budou. Jen se mě neptejte kdy:-)