Co se mi líbilo

Mít Kinderstube

(Boh) Musím se k něčemu přiznat. Prohlášení, že Marni bylo marný, není až tak pravda. Díky hodinové frontě u kasy jsem měla šanci zjistit několik zásadních věcí. Za prvé, že je opravdu možné kvůli ponožkám se slevou čekat hodinu na pokladnu; za druhé, že zřejmě asi stárnu a nezvládám už takové akce; za třetí, že mi chlap vydrží civět skoro hodinu na zadek, přestože má vedle sebe přítelkyni (která ovšem zadek nemá), a taky že jsem schopná poučovat cizí lidi a ještě jim dát dostatečně najevo, že nemají Kinderstube. Kdo tenhle výraz nezná, Kinderstube znamená něco jako dobré vychování. Fakt, že pocházíte z dobré rodiny. Někdy se také říká vyrůstat v rodině s dětským pokojem anebo, což se používá u nás doma, že dobrá stáj se nedá koupit.
Hned po uvedení Marni kolekce Fatalka odfrčela kamsi na steak a mě nechala na pospas slečnám, co se rvaly o designové kousky. Ovšem urvat co se dá nebylo to nejdůležitější. To nejpodstatnější přicházelo na konci. Bylo třeba zaplatit. Je to zvláštní, ale poslední dobou špatně snáším “slepičí hovory”. Abych to všechno přežila, usrkovala jsem prosecco a opakovala si, že ty ponožky opravdu, ale opravdu stojí za to utrpení. I tak jsem bohužel neunikla báječnému monologu: “No já malýmu nakoupila v Zaře. Viděla jsi tu jarní kolekci? Nechala jsem tam osm tisíc! Bože, ale tomu to tak sluší,”… nenápadně jsem se musela otočit, abych si paní Chytrandu mohla prohlédnout. V ruce držela tričko na pětiletého kluka a už se nadechovala. Tipovala jsem ji na Zdiby, Uhříněves nebo Kralupy. (Záměrně jsem vynechala Rakovník nebo Kladno, abych zase nedostala vynadáno. Ale i tahle maloměsta mě napadla…)
   “Bože, ty šaty jsou hnusný. To se do Čech vůbec, ale vůbec nehodí!” mudrovala zasvěceně. (“Jistě, když dělali v Marni celosvětovou kolekci pro HM, mysleli hlavně na Uhříněves,” uchichtla jsem se a litovala, že Fatalka už odešla. Významné pohledy jsou naše specialita.) “Co je to za materiál, jéžiši, to je táááák nekvalitní! A ty barvy! Možná k moři, ale sem?” a ohmatávala dál odložené letní šaty. Kamarádky nic neříkaly, jedna byla mladší, čili si to nemohla dovolit, a ta starší tomu zase přece nerozuměla. “No, to snad néééé, za čtyři tisíce! No kdybych chtěla něco pořádnýho, tak už dám třeba osm tisíc a koupím si to v Pařížský!” …No a někdy v tomhle okamžiku mi došlo prosecco a následně i trpělivost.
   “No co je to za látku, vidíš, jak je to nic moc. No jasně. Made in China,” vytahovala cedulku .”Tam se levně šije,” hlesla ta mladší. A najednou jsem se přistihla, jak se otáčím a klidným hlasem pronáším. “Je to hedvábí, ručně malované. Proto je to z Číny!” (“Ty huso pitomá,” chtěla jsem dodat, ale jen jsem se ledově usmála.) Starší kamarádka na mě mrkla, protože toho už asi měla taky dost a Chytranda začala hystericky hledat visačku. “100% silk!” vyjekla kamarádka a hned slízla pohled ve stylu – domů si jeď vlakem. “Ale stejně je to nekvalitní,” dodala madam triumfálně. Takže nádech…. výdech… …nádech: “Ano, jistě, a co čekáte od módní kolekce ze supermarketu?” otočila jsem se a poprvé se setkala pohledem s chlápkem, co mi hodinu čuměl na zadek. (“A ty mě taky neštvi,” pomyslela jsem si. “Chytni si tu svou Bezprdelní a koukej se jí do očí!”) No a pak už byl docela klid.
Ve své podstatě se nemůžu na nikoho zlobit. Když v tom nevyrůstáte, pravé perly od plastových nepoznáte a hedvábí je pro vás pojem neznámý. Babička Chytrandy zřejmě chodila v propínací zástěře. Ta moje v rukavičkách a klobouku. Dobrá stáj se nedá koupit, a proto je absolutně zbytečné utrácet za sériově vyrobené hedvábné šaty ze sámošky, stejně jako vydávat osm tisíc za dětská trička s potiskem, protože ani jedno vám dobré vychování a rodinný základ nenahradí. Buď Kinderstube máte nebo ne. No a já k němu mám ještě desatery ponožky.

22 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *