Jana: Tuhle rubriku píšu tolik let, že mám pocit, že už nic nového nemůžu sdělit. Moje hodnoty totiž zůstávají stejné, jen jsou okořeněné zkušenostmi. Tak to pojďme zkusit i letos. A nepíšu to proto, že Bohyně chce, abych „něco kurva konečně napsala, protože tahle to vypadá, že převzala nadvládu nad blogem!“. No, možná trochu jo. Protože je moje Svatojánská muška, ale s happy endem.

Tématem mého roku 2022 byla sebeláska. Nejdřív jsem myslela, že to bude téma na tři měsíce, nakonec se mnou tenhle motiv putoval celý rokem a bude dál. Sebeláska mě dovedla na terapii, zpátky do rodné země, na svatojakubskou pouť, k pracovní koučce i psaní básniček. Provedla mě temným obdobím, kdy jsem si sama v maďarských horách říkala „wtf, a co teď holka?“, až k těm nejzářivějším, ať už v Čechách nebo na pouti.

Téma roku 2023, které si dávám místo předsevzetí, ještě nemám, ale ono přijde, klid. Trpělivosti se učím pořád, možná to bude právě ona.

Co jsem se tedy naučila (a nenaučila) v 2022

Naučila jsem se, že je fajn zkusit se vyhnout prohlášení o druhých a soudu o jejich čemkoliv (váze, životě, milostném životě apod.), vyvarovat se prostě takových sebenaplňujících proroctví vůči druhým. Myslím, že je rozdíl mezi empatií, našimi představami o něčím „dobrém“ životě a odsudcích, které se nám zdají upřímné a nevinné, ale můžou zabolet, protože neznáme celý příběh a všechny souvislosti. Skoro nikdy. Ani u nejbližších. Jak bychom mohli, když občas překvapíme i sami sebe, že jo?

S tím souvisí i další věc – kopejte hloub. V sobě. I když to nechcete slyšet. Jděte dál. Klaďte sami sobě ty správné otázky, a když už budete mít odpovědi, nespokojte se s tím, co je na povrchu. Tam někde to začíná. Vnitřní dobrodružství. Jo, a tvorba taky.

Nikoho neopravujte, nedělejte terapeuta, i kdybyste si mysleli nastokrát, že vidíte pod povrch. Nevysvětlujte kouzlo lásky nebo přátelství někomu, kdo to nechce a nevidí. Buď to je, nebo není. Nelžete sobě, ani jiným.

Myslela jsem si, že work koučové mi budou říkat jen obecné pravdy, které stejně znám, a nijak mi neprospějou. Tak tohle byl jeden z mých největších omylů. Moje koučka Radka je skvělá. Citlivě vede k tomu, abyste si to v práci (pracích) uspořádali podle sebe. Klade ty správné otázky a pak ukazuje cestu. Nepoučuje, fandí vám. A to je ve chvílích, kdy třeba zrovna nefandíte ani vy sami sobě, fakt hezký a důležitý.

Sahejte si na prsa

Dělejte si ty samovyšetření prsu! Fakt. Mně se do toho taky nechtělo. Přišlo mi to zbytečný, trochu trapný, taky mám studený ruce. Výmluvy, výmluvy. Pokud jdete poprvý na mamograf, tak to někomu řekněte a klidně si ho vezměte s sebou. „No jsi normální? Tam se chodí ve dvou a pak se jde do cukrárny!“ informovala mě Bohyně potom, co jsem jí po pár dnech (?) svěřila, co se tam přihodilo a že je všechno nakonec v pořádku.

Sněte ve velkém. To, co si vysníte, vás musí trošku příjemně děsit. A když se vám povede splnit si to, o čem jste měli pocit, že vždycky chcete, ale ono to není ono, a vaše srdce a duše vás směřují jinam, tak je poslechněte, když můžete. Jo, je to šok. Ale jedeme dál.

Připomínka ze Svatojakubské cesty

Žlutý batoh. Mám blízko ložnice žlutej batoh ze Santiaga, a kdykoliv je toho na mě moc, říkám si, že vždycky můžu všechno opustit a odjet. Neutíkat, ale objevovat. Digitální nomádství bylo fajn, ale rok a půl přejezdů minimálně mezi Prahou a Budapeští stačilo. Teď jsem spíš urban nomad a úspěšně resuscituju svůj život v Praze. Ale ten žlutej batoh tady pořád je, zatím mlčí, ale jednoho dne zase tichounce zavolá „Pojďme za dobrodružstvím!“ A já vím, že poslechnu.

Byl to intenzivní, nádherný a náročný rok. Napsala jsem spoustu skvělých článků, potkala nové fajn lidi jak v práci, tak mimo ni, zažila spoustu wow momentů. Taky dost zmatku, okamžiků, kdy jsem musela dolovat odvahu úplně z nejzazších koutků sebe sama a nenechat se zahltit ostatním. Splnila jsem si velký sen a jeden sen opustila. Zhubla jsem, mluvila španělsky, i když španělsky neumím, našla si nové byty i práce a vrátila jsem se domů v mnoha ohledech. Pár věcí se nepovedlo, třeba work life balance, zapojit miniPod nebo vyměnit sprchovou hlavici. Ale co, prostor tu pořád je a mně se to povede. Jednou.

Obejměte svůj beautiful mess

Hlavní teď je ještě víc a s větší lásku obejmout ten beautiful mess, kterým jsem. Protože ačkoliv mám na startu spoustu krásných projektů, nápadů a příležitostí, mým přáním je být hlavně šťastnější, s radostí a lehkostí. Protože pak bude dobře i těm kolem. A tahle lehkost a radost je pro mě, jako pro občas úzkostlivého overthinkera, sem tam oříšek. Ale je nás víc, já vím, a my to dáme. Hodně radosti a lehkosti přeju!

PS: Deníček ze svatojakubské najdete na mém instagramu a ano, brzy i tady a na našem Instagramu.