(FF) Dnes pro vás nebudu sepisovat, ale prachsprostě opisovat. Zaujal mě totiž článek v letním Bazaaru, který je o vztazích, očekáváních, odkládání „na potom“ a autenticitě. A moc se mi líbí. Takže tady je:

1. Motorem perfekcionismu bývá strach, že tak, jak jsme, právě teď, není dost. Nestačí to, abychom druhým stáli za to, aby nás milovali a přijali. Abychom k nim patřili.

2. Milovat hluboce, věřit něčemu celým svým srdcem, oddat se pomíjivému okmažiku a otevřít se životu nikdy nepřichází se smlouvou o smlouvě budoucí. Takové chvíle a stavy se z nejistoty rodí a do nejistoty míří. A přesto odvaha ponořit se do nepohodlí zranitelnosti je tím, co náš život naplňuje radostí, vděkem a milostí.

3. Na dně autentického a spontánního života leží přesvědčení, že za lásku a patření k něčemu, co máte ráda, stojíte TEĎ, ne když… a až… Tak, jak jste, v tuto sekundu, když čtete tuto větu…

4. Zvolit si autenticitu nad perfekcionismem znamená kultivovat v sobě odvahu být nedokonalá a zranitelná. Autenticita od nás požaduje žít život celým srdcem i v těch chvílích, kdy je to obtížné, kdy zápasíme se studem a intenzivním strachem z odmítnutí a také ve chvílích, kdy je radost tak obrovská, že se jí bojíme otevřít.

5. Až když jsme sami sebou, můžeme skutečně zapadnout a cítit se dobře. Svět není pevně daný kovaný zámek, ale je tvárný a plastický. Dokáže nás obejmout tak, jak jsme. 

Děkuju Lauře Crowe, že mi to připomněla..

Foto zdroj:vlastní archiv, http://modernreject.com/2011/09/the-god-of-now/, link, link