(Boh) Nedávno se v rámci Porozchodového klišé na našem blogu rozvinula diskuze na téma kterak ze své hlavy vytěsnit strašné vzpomínky na nevydařenou lásku. Vanilka i Harimata se přiznaly, že obě v určitém období svého života vymazaly vzpomínkovou mapu, kvůli člověku, který v ní vytořil ohavný bolavý kráter. Tak trochu Věčný svit neposkvrněné mysli, který jsem si sama vyzkoušela. Někdo vám ublíží, zažijete něco ne moc extra a lup – vymázneme tu křivdu z paměti. Ovšem i se vším, co se v té době dělo.
Nevím, jestli jsem v minulém životě byla řezníkova (nebo lépe chirurgova) dcera, ale čím jsem starší, tím míň takové postupy schvaluju. Považuji to za malování internačních táborů na růžovo. Nebo ještě lépe, vymazávání Terezína z mapy. S ohledem na své zkušenosti si myslím, že by si tyhle hrůzy měl člověk pamatovat. Neomlouvat, nevymazávat, prostě si to všechno přiznat a otevřeně o tom mluvit. A tak jsme si s Fatalkou na toto téma popovídaly a kupodivu tahle blonďatá víla zastává stejný názor jako já.
Člověk by měl dospět a přiznat si, jak se věci mají. Bohužel, když volám po odpovědnosti a snažím se zabránit nalhávání si do kapsy, nebo se alespoň onoho nalhávání neúčastnit, nesetkávám se s nadšením okolí a někdo si dokonce ve své naivitě myslí, že jsem i zlá. (Chich). Nejsem. Jen jsem schopná věci pojmenovat a celkem otevřeně celou situaci zhodnotit.  Za spoustu věcí ve svém životě si můžeme sami, tak proč si to nepřiznat? Myslím si, že je to lepší, než vymazávat paměť. Alespoň už nedovolíme, aby se podobná situace opakovala. Protože si to budeme pamatovat. Navíc současný stav pak vypadá mnohem lépe, s ohledem na hrůzy, které jsme zažili.
Fatalka tvrdí, že když na zlo a špatné věci zapomeneme, tak se nic nezmění. Ale když si je přiznáme, změníme se my. A o to ve finále jde. Když se zbortí iluze, přerůstá člověk sám sebe. Ne tím, že si barví věci na růžovo. To, na co chceme zapomenout, možná bylo děsivé a třeba to bylo i krásné, ovšem podstata tkví v tom, že to prostě bylo potřeba.
Život je jak dobrej steak. Někdy well done a někdy raw. Upřímně, až doposud jsem spoustu věcí pěkně podělala a do většiny problémů se dostala sama. Tedy kromě toho kanálu, kam jsem spadnout musela, a taky toho zadržení na Makedonských hranicích. To opravdu nebyla má vina…
„Žijme se svými hříchy, vždyť k nám patří! Jen si ty průsery přiznejme. A poučme se,“ pravila Bohyně a  v rámci zachování psychické rovnováhy všem, co jí  kdy ublížili, (ať už s její pomocí, nebo bez ní) průběžně začala odpouštět.

Otevřeně si vše přiznávám, odpouštím…ale…nezapomínám!