(FF) Bavila jsem se o víkendu se svým tatínkem, jak je důležité to, na co  člověk doma kouká z okna. I když si to mnohdy ani neuvědomuje. Proto se ve všech nových bytech, kam chodím na prohlídky a plánuju svůj zběsilý přesun, nezapomínám podívat ze všech oken. Vím, že v bytě s výhledem do protějších panelákových oken bych se zbláznila ještě dřív, než stihnu z krabic vybalit všechny hrnce. Tedy, spíš šaty. Asi se těžko dočkám bytu, kde mi před okny pokoje budou jemně šumět břízy jako v mém rodném domě, ale alespoň trošku zelený kousek vnějšího světa si určitě najdu.
Podle vědců mají lidé s výhledem na široký obzor, třeba na les nebo moře, širší i myšlení. Tím se vysvětluje, proč se, i když Prahu miluju, občas cítím tak stísněně. Celé dny jsem totiž zavřená v krabicích. V autě, v kanceláři, v restauraci, v bytě, v cizím bytě, v baru a v tramvaji. Jakoby uzavírání v krabicích uzavíralo i naše myšlení. Někdy je pak těžké z té krabice vyskočit, nebo alespoň vykouknout. A vidět víc. Zjistit, že obzor je širší a možnosti nekonečné.

Proto není od věci čas od času vylézt na kopec a koukat na nebe…

A provětrat si křídla.