Co se nám honí hlavou

Hlavně se nepočůrat na sjezdovce

winter-1209119_1920(Boh) Všichni si myslí, že mít vysokou školu je něco převratného, cejch v podobě titulu, který v životě něco znamená. Já osobně si myslím, že nejde o ten titul, ale o fakt, že den co den docházíte na místo, kde je obrovská koncentrace chytrých vzdělaných lidí, špiček v oboru, kteří vás chtějí něco naučit. Každý den k vám plují životní moudra všemi cestami a je jen na vás, jestli jich využijete nebo je necháte zase plynout dál.
Pro mě byla univerzita opravdovou školou života, našla jsem tam přátele na celý život, a to nejen z řad studentů, seznámila se s vlivnými, úspěšnými a velmi zajímavými lidmi a pochopila některé životní zákonitosti (například to, že mladá dáma na zkoušku, ani do společnosti, nikdy nepůjde bez punčoch a s rozpuštěnými vlasy, protože to není vhodné, na rozdíl od koňaku, který je před každou zkouškou téměř nutností).snowboard
S nástupem lyžařské sezóny a s ohledem na osobní záležitosti jsem si tuhle vzpomněla na životní moudro, které jsem se plačící u kopírky dozvěděla poté, co jsem utekla od státnic. Můj profesor teorie práva věděl, že jsem se učila několik měsíců (což do důsledku pochopí jen právníci a medici) a byl u toho, když mě přemohl strach a hloupost, která mi dovolila si vybrat na první pohled snazší variantu – útěk, na rozdíl nepříjemného boje o jakoukoliv známku. Utéct od státnic znamenalo prodloužení si toho šíleného utrpení o další půlrok či rok, kdy nad vámi visí Damoklův meč a vy se opět učíte. Na státnice, na jiné zkoušky a samozřejmě vás dohání termíny, které jsou neúprosné. To, že nevídáte kamarády – protože se učíte, nikam nechodíte – protože se učíte a nespíte (a v mém případě neustále jíte) – protože se učíte, je jen ďábelský detail, který z vaší hororové situace dělá superhoror. Takže když jsem pak po útěku usedavě plakala nad svou hloupostí a slabošstvím, můj profesor se mě velmi klidně zeptal: „Lyžuješ?“ „Trochu,“ zahuhňala jsem zoufale. „Tak si představ, že jsi na vrcholu hory, máš kombinézu a chce se ti čůrat. Máš dvě možnosti. Buď odepneš lyže, vysvlíkneš si kombinézu a vyčůráš se, což samozřejmě bude hodně nepříjemné, protože ti bude zima a ostatní ti ujedou. Nebo to vyřešíš tak, že se počůráš, bude ti teplo, uleví se ti a hlavně nebudeš muset nic řešit, což je ta  příjemnější varianta. Jenže ještě než sjedeš z kopce, začne ti být zima, kombinéza na tobě zmrzne, budeš se muset oddělit od kamarádů, protože se půjdeš převléct a přijdeš o celý den lyžování. O omrzlinách nemluvě.“

Koukala jsem jako puk, protože mi došlo, že jsem se prostě pochcala na sjezdovce. Protože je to jen moje odpovědnost, jestli problém vyřeším hned, i za cenu momentálních nepříjemností nebo zvolím línější příjemnější variantu, která mě dřív nebo později s ohavnými následky dožene. Občas na tohle pravidlo zapomenu a pak si sama nadávám, že jsem si zase načůrala do lyžáků, ale je taky pravda, že se každým dnem lepším a moc děkuju za svoje univerzitní vzdělání, protože bez něj bych nikdy nebyla zodpovědnou (a hlavně dospělou) lyžařkou.

Lyže
Tuhle fotku jsem nemohla k článku nedat, protože mi připomněla moje šťastná léta po tom, co jsem si přestala chcát do lyžáků. Mimochodem, jak se ten kluk jmenoval a kde jsem ho vzala, to netuším, ale určitě jsem s ním nespala. Asi… (aktualizováno v srpnu 2016)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *