Co se nám honí hlavou,  culinaria,  Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme

Svíčková a jiné rozkoše

(FF) Příjemnou součástí mé práce je testování restaurací, báječných pokrmů a popíjení šampaňského od deseti dopoledne. Zní to idylicky? Můj nebohý žaludek, zdegenerovaná játra i nohy na podpatcích dostávají pěkně zabrat. A někdy neznám lepší pocit, než si vzít džíny, baleríny, nemuset se „tvářit“ a dát si salát zalitý litry nechutného dresinku. Pokud máte choutky na něco líbeznějšího, pro inspiraci přináším kaleidoskop mých posledních zážitků a neberte mě moc vážně.

Minirecenze je velmi subjektivní:

Café Imperial
Klasika. Telecí řízečky lehoučké jako sen, bramborová kaše jemná jako mé vlasy. Krevety (ano, Bohyně, už vím, jak se jedí!). Rukolový salát s carpacciem. Cheesecake přesně jak má být. Perfektní obsluha. Lahodné víno. Interiér, který mě vždy okouzlí. Mám ráda prvorepublikovou eleganci. Mám ráda doby, kdy muži byli galantní, otevírali ženám dveře a pomáhali jim z/do kabátů. Zbytečná nostalgie, řekl by Woody Allen, ale já jsem ráda, když pocítím alespoň závan téhle elegance. A když si pochutnám.

Klokočná 
Nejlepší chřestové menu, které jsem tohle jaro jedla. Dvoubarevná polévka, křehounké výhonky chřestu s dokonale připraveným lososem, skvostný dezert. Tahle kuchyně umí opravdu pohladit bříško. Šéfkuchař pan Sapík vaří pro šlechtické rody a má radost, když si lidé jídlo užívají. „Češi neradi žijí, to je ten problém,“ říká. A já souhlasím. Jeho jídlo vás ale k radosti ze života určitě přivede.

Café Amandine
Můj objev poslední doby, kde jsem si zatím dala pouze kávu. Krásné prostředí, nádech Francie. Zbožňuju! Zítra tam vyrážím na snídani, takže upřesním, jestli je lepší dát si Parisien nebo
Classique… …Parisien classique.

Maitrea
Společně s Lehkou hlavou má kdysi velmi oblíbená restaurace. Vím, že teď je to všude, ale prostě mám ráda sošky Buddhů, živé orchideje a svíčky. Batiku a vonné tyčinky ne! Poslední návštěva mě ale zklamala. Seděly jsme dole, kde mě těsný kontakt s vedlesedícími poněkud znervózňuje a nemám ráda pocit, že mě někdo odposlouchává (zvlášť když Bohyně vypráví své vulgární vtipy o mravencích a kravách). Chápu, že je Maitrea  klidná vegetariánská restaurace, ale nechápu, proč kvůli tomu musí být obsluha mátožná a neskutečně pomalá. Chápu, že je někdo na cestě za osobní nirvánou, to by ale nemělo zpomalovat i posun talířů a sklenic z kuchyně směrem k mému kručícímu žaludku. Nebo ano?
Soška vás přece neuklidní, když vám v břiše kručí hlady. Taky jsem pochopila, že některá jídla si odlehčenou verzi nezaslouží. Třeba svíčková. Okoralé knedlíky, minimum „masa“ (tedy náhražky) a chuť nijaká. Na odlehčenou verzi svíčkové tedy zapomenu, příště radši domácí. A budu doufat, že tahle mrzutá zkušenost byla první a poslední, protože si projektů jako je Maitrea moc vážím.

Milleme
Křupavé bagetky, croissanty a hlavně dortíčky. Lehounké, růžové, posypané jedlými hvězdičkami. Krásné jako letní den, něžné jako ranní polibek. Kvalitní růžové víno. Prostě místo jako stvořené na krásné gurmánské hříchy.

A kde rádi (gurmánsky) hřešíte vy?

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *