(Boh) Nedávno jsem si na semináři Judikatura ve světle novely stavebního zákona (ne, neusínejte, bude to docela zajímavé) uvědomila, proč mám vlastně tak ráda právo. Protože je jasné, přehledné a systematické. Dává člověku jistá pravidla, ale když jste chytří, znalí a nebojíte se, dají se najít kličky. Ano, právnické kličky. Právo je filozofie života a všechno na sebe navazuje, jako jeden dobře namazaný stroj, to ovšem poznáte až po létech studií a další dekádě praxe, při které se neustále dovzděláváte. Ne nadarmo se říká, že dobrým právníkem jste až po čtyřicítce. Mně tedy ještě zbývá deset let. Ale i tak můžu s určitostí říct, že právo je skvělé, zvlášť když mu rozumíte. Zde je několik mouder, o která bych se ráda podělila. Třeba se vám budou hodit (a to nejen při řešení právních problémů).
To nejzásadnější jsem se dozvěděla hned na začátku studia. Při jedné z prvních hodin na fakultě zazněla ona šokující věta, která mi během složitých jednání už tolikrát zachránila zadek: „K soudu si nejdete pro spravedlnost, ale pro rozsudek.“ Kdo prý toto do konce prvního ročníku nepřijme, měl by se věnovat něčemu jinému, třeba pedagogii.
Po tomhle sdělení to v aule pořádně zašumělo. Já to přijala celkem rychle a zároveň se smířila se s faktem, že u soudu vyhrává ten, kdo předloží víc důkazů ve svůj prospěch. Tak to prostě je. Nejde o spravedlnost, ta je přece slepá, ale o důkazy moji milí, o důkazy! (Ano, toto se špatně přijímá, proto doporučuji přestávku ve čtení.  To bude dobré, dýchejte…)
Už je to lepší?

Pokračujeme tedy… Také se říká, že dobrý právník nikdy nechodí k soudu, ale na dohodu. Ono je to totiž levnější, rozumnější a hlavně chytřejší. Jako v životě. Kdo se chce přít, ten nakonec po několika letech, ne-li desetiletích zkonstatuje, že je absolutně vyčerpaný, utratil všechny  peníze v boji o „spravedlnost“ nedejbože o „princip“, už se v celé té mašinerii vlastně ani nevyzná a rád by se dohodl na čemkoliv, jen aby to už byl klid.
Takže soudní spory jsou jen pro lidi, kteří si to mohou dovolit, a kteří počítají s tím, že protivníka vyždímají do takové míry, že nakonec přistoupí na „jejich dohodu“. Z výše uvedených důvodů se věnuji veřejnému právu. Nezvládla bych řešit nesmyslné rozvody, kde úcta a čest člověka zmizela s první roztržkou, z Myšáčka se stal Nebetičnej kretén a z Princezny Lunární kráva, a další tři roky řešíme rozdělení panelákového bytu a roubenky v Dačicích, kde jediným motivem sporu je uražená ješitnost a získání převahy a nadvlády nad tím druhým. To není o právu, ale o pomstě a ta s právem nemá co dělat. Kdybych se ovšem přece jen na ty rozvody vrhla, pořídila bych si hangár a taky otevřela realitku a všechny ty movitosti i nemovitosti od svých klientů začala vykupovat. Třeba by se pak Myšáček s Princeznou na něčem dohodli.
Přes rozvody se volně dostáváme k další životní/právní radě, kterou jsem obdržela a kterou s radostí předávám. „Co je psáno, to je dáno.“ (U nás doma se říkalo „sliby-chyby“). Ano, jistě ústní dohoda je taky dohoda, ale upřímně, pokud jde o něco  důležitého, nechte si to podepsat. Sliby jsou krásné, ale uvěřím jim, až se opravdu stanou. Gentlemanské dohody vymizely. Zhruba pár měsíců poté, co zmizeli gentlemani. Takže tužku a papír, ideálně někde u Czech pointu. Protože jestli to ten slibotechna myslí vážně, neexistuje sebemenší důvod, proč to všechno nehodit na papír a okamžitě nepodepsat, že?! V opačném případě je to mazání medu kolem vaší roztomilé pusinky, navíc spojené s citovým vydíráním… Nebuďte hloupé! (Fajn, chápu, ok, no tak chvíli dýchejte…dáme si pauzu)

   V právu existují instituty jako je účinná lítost (to mám velmi ráda), bezvadný akt nebo presumpce neviny. Bylo by někdy hezké tyto instituty inkorporovat do našich životů. (Dobře, myslela jsem tím, že je začneme používat). Zde je drobné vysvětlení.
Bezvadný akt není fotka či obraz někoho nahého, který je skvělý, zářivý a jedinečný. Ale čin, který nemá chyby. Takže vlastně bezva je a ještě to nemá chybu, jen se u toho nemusíte fotit nazí.
Presumpci neviny bych každému vytetovala na ruku, aby si neustále opakoval, že dokud se něco neprokázalo, jako by to nebylo. Zmizely by ve společnosti předsudky a bulvár by byl bez čtenářů.  Ale to bych pak asi brala práci kolegům, co se zabývají osobnostními právy, že?
Účinnou lítostí před vynesením rozsudku projevíte snahu o nápravu, nebo dokonce škodlivý následek napravíte, díky čemuž by se pak mohl zmírnit dopad (čili trest), který na vás rozsudek bude mít. V tomoto případě právo dává přednost odstranění vzniklé situace před potrestáním. Tohle mě moc baví a v běžném životě si to představuju asi takhle: “Miláčku, jsem opravdu vůl, nevím na co jsem myslel, jsi nejlepší na světě, všechno jsem zařídil, ta vulgární osoba tě už nikdy nebude kontaktovat, zablokoval jsem všechny komunikační kanály a jí jsem našel lukrativní post sekretářky u jedné rybářské společnosti na Aljašce. Tady je malý (oprava: velký) diamantový šperk. Omlouvám se!“ No a já bych si nasadila ten velký šperk, říkejme mu pracovně účinná lítost, chvíli popřemýšlela a pak tomu mizerovi napařila pouze sto hodin obecně prospěšných prací, namísto něčeho horšího, jako je spaní na sedačce, hlídání dětí, prázdná plotna a návštěvy mojí matky. A už nikdy bychom o tom nemluvili… (Mimochodem sto hodin prací prospěšných pro mě, samozřejmě.)
A takhle bych mohla o právu v praxi pokračovat do zešílení, podstatné je, že právo je vlastně velmi zábavné a i když právníci nejsou oblíbení a pracují s termíny jako je odpovědnost, vypořádání a náhrada škody, dejte jim i právu šanci. Právo je minimum morálky a nemůže za to, že ta morálka nějak vymizela a zbylo nám jen to právo. O právo bychom se měli opírat až ve chvíli, kdy morálka selže, nebo ne?!