(Boh) Když jsem se vracela potemnělou Stromovkou z hokeje …ano, píšu to opravdu já, Bohyně, a opravdu, byla jsem na hokeji… (nesmějte se!), vzpomněla jsem si, že jsem z určitých důvodů nikdy neodprezentovala příspěvek o Majálesu. Seriously! Opravdu jsem v květnu šla na Majáles. (Znáte to, když chcete něco, co jste nikdy neměli, musíte udělat něco, co jste nikdy neudělali. A tak teď chodím na festivaly a na hokej…oh yeah). Zde jsou mé zkušenosti z května.

Nikdy jsem nebyla na Majálesu. Přiznávám. Nejsem tramp a festivaly (kromě toho karlovarského) mě děsí. Nespím ve stanovém městečku a nemám ráda nápoje z plastového kelímku. ToiToi jsou pro mě zkouškou odvahy a neustále si utírám ruce desinfekčním gelem. Ale mám ráda kvalitní hudbu, strašně ráda pařím, a tak jsem se nechala přemluvit a vyrazila na Majáles, který se konal ve Stromovce. A jsem strašně ráda, že jsem tam byla.
   Kromě úžasné společnosti, se kterou jsem se tam ocitla, jsem snad po sto letech zase zapařila na Wohnoutech, MIG21, mých oblíbených PSH a taky na 100zvířatech. Ano, všichni zestárli, nebo spíš vyzráli a bylo to nadpozemské. Závěrečnou tečkou byli (pro mě „noví“) Nightwork, které jsem na rozdíl od výše zmiňovaných neměla naposlouchané, protože před deseti lety holt chlapci ještě v žádné kapele nehráli…
Najednou mi nevadilo bláto, ani sprška pivem, skákala jsem jak pominutá a šíleně si to užívala. Dokonce mi záplava kelímků, ve kterých jsem se brodila, přišla dojemná a tak nějak lehce dekadentní. Majáles byl o emocích, o hudbě, o dobrodružném pašování alkoholu, o vyřvaných hlasivkách, o znovunalezené lásce (a to nejen k hudbě) a o super partě lidí, která se nepoztrácela. Zkrátka  to bylo úžasné a velmi osvěžující.
Aby to nevypadalo, že jsem jen vlítla na louku, opila se, dala se dohromady s Drahým a válela se blaženě v odpadcích a díky tomu všechno bylo báječné a dokonalé,  ráda bych nezaujatě podotkla, že to moje řádění  jednu vadu na kráse mělo. Nevyužila jsem příležitosti a nesplnila si svůj dávný sen.
Plutí v davu. Speciálně na Wohnoutech mohl do davu naskočit téměř každý a všichni si ležícího pařmena nebo pařmenku zodpovědně podávali. (Do té chvíle, než jim upadl. Takže se příští rok  zkusím připojistit, protože mi už není dvacet, abych mohla beztrestně několik měsíců marodit a na dalším Majálesu skočím do davu. Svatosvatě slibuju!)

zdroj: fotoarchiv Bohyně