(Boh) Jak jsme již předestřely v minulém příspěvku, jsme v soutěži časopisu LOHAS. S tématem udržitelný životní styl, který neždíme planetu, neničí lesy a nezabíjí tulení mláďátka (ok, to je trochu přehnané, ale všichni víte, co tím myslím. Greenpeace se na mně podepsali:-) I když to možná tak nevypadá, žijeme s Fatalkou eko. Recyklujeme, podporujeme upcyklaci, milujeme přírodu, jíme bio a kupujeme přírodní kosmetiku. Přesto to na nás není vidět, nikdo by neřekl, že jsem bývalá Greenpeace (jednou Greenpeace pořád Greenpeace) a Fatalka klasická luční víla, co miluje lesy louky pole a háje. A proč to na nás není poznat? Protože jsme EcoChic. Obě jsme žily v zahraničí a víme, že člověk může žít udržitelně a není k tomu potřeba ani batika, ani rozcuch bez kondicionéru a už vůbec ne takový ten zvláštně nepřítomný pohled na nenamalovaném obličeji. O klíčkách  a lněném semínku v ušmudlané krabičce nemluvě.
Díky LOHASu jsme se rozhodly rozjet náš projekt EcoChic. Skrze něj chceme dokázat, že být a žít eko není takový hnus, jak si většina lidí, kteří používají chemii, mají normální stabilní klasická zaměstnání a žijí běžným komerčním životem, myslí.
Chceme zbořit hranice a ukázat masám sparkling eco life (omluvte mou angličtinu a megalomanství).

S realizací malé ochutnávky toho, co vás může v budoucnu v rámci EcoChicu potkat, nám pomohla absolutně dokonalá fotografka Ceranna. Vedlejší role se ujal Fergus a Arthur.

Takže here we go:

Naším tématem je RECYKLACE.
Původně jsme si myslely, že uděláme dokonalý článek na téma spalovny a třídírny odpadu, chemické reakce a možná i objevíme něco, co ještě nikdo neobjevil, a tak vstoupíme do povědomí celého světa, ale to všechno se ukázalo jako dost nereálné a ani trochu chic. A o to chic nám šlo především.
Takže nakonec předkládáme tři velmi jednoduché tipy na recyklaci, které lze lehce zařadit do běžného života. Pocit úlevy a radosti zaručen.

1. Recyklace knih.
Milujeme knihy. Fatalka je i čte. Já si je jen kupuju a vrším. A s každým stěhováním svou rozsáhlou knihovnu třídím. Může za to internet v mobilu, že už tolik nečtu. A taky fakt, že usínám hned poté, co knížku otevřu. I tak se knih nechci zbavit.
Před pár lety jsem se ovšem nechala inspirovat samotným P. Coelhem, který si dal limit 80 favoritů. Zbytek své rozsáhlé sbírky věnoval městské knihovně. Navíc každou knížku podepsal, s věnováním, aby získaly jednou na hodnotě. A tak to děláme i my. Jen je nepodepisujeme.
Čas od času protřídíme naše knihovny a tašku knih odneseme na Knižní bazar Hanky Třeštíkové nebo do pouliční knihovny, která se nachází nedaleko Kulaťáku. Podstatou je nevyhazovat, ale recyklovat. A poslat knihy dál. Zaslouží si to. Knihy, jejich autoři, příběhy, i ty stromy, které na jejich vydání padly.

Je pravda, že to většinou bývá boj a všude je nepořádek, ale jakmile se překonáme, je to celkem fajn. Udělá se místo pro nové knižní tituly (které si koupím, ale nikdy nepřečtu…), dostaví se pocit splněného a vědomí, že celý koloběh má smysl. A o tom to je. Pošlete příběhy dál! Recyklujte knihy!

2. Party recyklace.
Velmi podobné jako s knihami, ale méně sofistikované a více bolestné, je uklízení po večírku. Znáte to, máte kocovinu, z bytu jste si udělali průchoďák a poslední, co byste chtěli je oddělovat ubrousek od plastové krabičky po pomazánce. Nejlepší je vzít černý pytel, projít se bytem a všechno do něj naházet. Včetně toho vobejdy, co usnul pod stolem.
Ale to by byl špatný přístup. Místo jednoho pytle vemte rovnou tři a hezky nepořádek rozdělte – na papír, plast a sklo (pro fajnšmekry jsou tu i kontejnery na kartony). Nic se vám nestane. Prostě jen zapojíte šedou kůru mozkovou (nebo alespoň to, co z ní po  party zbylo) a  pěkně to roztřídíte. Případně  i toho vobejdu, když se vám ho podaří probudit. Pokud jste totiž byli schopni všechno nakoupit, připravit a zkonzumovat, tak to budete schopni také pěkně uklidit a zrecyklovat, děti moje. Ruce vám neupadnout. Tak šup šup!

Ano, i my u toho trpíme, ale takový je život. Nejde jen brát, musíte i dávat. Třeba barevné sklo do barevného, bílé do bílého a hlavně nezapomenout oddělit zátky a víčka. To je prosím pěkně velký nešvar!

3. Recyklace oblečení
Naše největší výzva. Znáte to, uklizeno v pokoji, uklizeno v duši. V naší šatně bohužel bylo všechno několikrát. Naházeno na hromadě, zastrkáno kdekoliv, odkud to nemohlo vypadnout. Některé kousky jsme si donesly domů v jakémsi fashion opojení, které nás po pár dnech přešlo, a protože je opouštění takového oblečení těžké – „nikdy jste ho neměli na sobě, protože to není nic moc, nebo si tím nejste jistí, takže nevíte kam s ním, ale stálo to tolik peněz, takže to teď nechcete jen tak vyhodit, sakra!“, narvaly jsem ho do šatny „co kdyby na něj někdy přišla řada“. Dost mi to připomíná můj milostný život a recyklaci milenců. Ale toto téma si asi necháme na jindy, neboť k němu nemám vhodnou obrazovou přílohu. A rozhodně to nepřispívá k udržitelnému životnímu stylu.
Zpátky tedy k naší šatně. Vršily jsme a vršily. Netřídily, neuklízely, neposílaly dál, až se do šatny nedalo vstoupit. K obrovskému kroku nás donulia až soutěž v LOHAS. To, co uvidíte vám vyrazí dech. A věřte nebo ne, ale ve třech lidech, jednom psovi a jedné želvě se dá takový binec uklidit za cca 45 minut. Včetně focení a zkoušení děsivých modelů. Musíte jen chtít. Výsledkem je uklizená šatna, dvě IKEA tašky oblečení a bot, které udělají radost někomu jinému a klid v duši, který jsme tak dlouho potřebovaly. Možná to vyzkouším i v lásce…
Většinou posíláme oblečení na dvě strany. To unositelné k lidem, kterým ještě udělá radost – kamarádkách, do Sue Ryder nebo například na ÝBR KÝBL fashion bazar. Zbytek hážeme do recyklačních kontejnerů na oblečení, které jsou po celém městě. Z odevzdaného oblečení se prý dělají takové ty barevné koberce a jiné upcyklační výrobky. No, kdo ví.

Virbl, prosím…zde je náš hřeb večera. A prosím nesuďte! Jistě máte doma komoru, sklep nebo půdu, která vypadá podobně. Podstatné je, co s tím uděláte?!

Říká se, že máte vyhodit vše, co jste neměli víc jak rok na sobě. No, my toho na sobě opravdu neměly hodně.
Taky máte prý vyhazovat věci, aby na jejich místo mohlo přijít něco nové. S dovolením bych byla ráda, kdyby uvolněné místo zůstalo chvíli prázdné a my se mohly nadechnout (stále mluvím o šatně…).

Rády bychom tento stav udržely co nejdéle. O tom udržitelný životní styl přeci jen je, ne?

A ano, některé kousky jsem na sobě neměla víc než rok… A některé vůbec.

Budeme rády, když si z nás vezmete příklad. Nemusíte být dokonalí a nemusíte celý svůj život zasvětit ekologii. Stačí, když ekologii necháte vstoupit do života. Třeba jen tím, že začnete recyklovat a mít rádi prostředí, ve kterém žijete, protože když něco máte rádi, začne vám na tom záležet a to je ta nejlepší cesta. Nenásilná. Přirozená.
Inspirujte se v časopise LOHAS a v projektech ostatních soutežích. Všechny blogerky odvedly skvělou práci. A pokud budete mít chuť s námi v EcoChicu pokračovat, dejte vědět. Dobré nápady se hodí, hlavně když jsou eco a chic.

Velký dík patří Ceranně, časopisu LOHAS (www.magazin-lohas.cz), všem soutěžícím a sponzorům, kteří se nás rozhodli navnadit báječnými cenami! Děkujeme a buďte EcoChic!

Foto: Ceranna, kdo jiný! re, ko

(Ten přísný pohled je věnovaný mně samotné, to kvůli té šatně, víte?)