(FF) V zimě mám pořád hlad. Projevuje se to tím, že najednou nějak často chodím do řeznictví, kde se nad krvavými fláky tvářím dostatečně zmateně a čekám, až se mě někdo ujme. Nevím proč, ale vždycky, když mi prodavačka zabalí to jelito, jitrnici a šunku, tvářím se, že to je pro imaginárního muže, který na mě a hlavně na to jídlo čeká doma. A že to vůbec není tak, že bych to doma všechno na posezení snědla sama a pak se s láteřením, s bolením bříška a hořčicí ve vlasech odebrala na lože. Já? Nikdy!

Od té doby, co píšu taky články o medicíně, dostala má hypochondrie nový rozměr. Teď pociťuju už i poruchy erekce. 

Když se mi něco povede, dočkám se většinou reakce: „No konečně“. Ať je to velký nebo malý úspěch, vždycky je tímhle výkřikem degradován na nepodstatný. Takže teď mám novou výmluvu, proč (pořád kčertu sakra už) nejsem schopna někoho potkat, zamilovat se, vdát, otěhotnět, porodit dítě, zasadit strom a ještě k tomu zplodit nakonec syna, protože místo gratulací a radost bych se mohla dočkat jen téhle reakce. No konečně.

Vědci dokázali, že lidé jsou skutečně z hvězdného prachu. A taky to, že květiny slyší, vnímají a pozitivně reagují na klasickou hudbu. Takže moje povídání s domácí květenou není bláznovství stárnoucí singl ženy, ale vcelku normální komunikace mezi bytostmi. Nebo jsem se místo crazy cat lady stala crazy flower lady. Jednu výhodu to má – kytky mi snad neohlodají půlku obličeje, kdyby se nedejbože se mnou něco stalo. Doufejme.

Jak to tak bývá, potřebovala (a chtěla jsem) akutně v průběhu ledna: zbavit se stromečku v bytě ve třetím patře, pověsit spoustu obrazů, odnosit do charity hromady oblečení, odjet na prodloužený víkend na Šumavu, procházet se, kochat scenériemi, psát a u krbu požitkářsky popíjet červené víno, jít na La La Land, vyřešit průsery na finančáku a pořešit ještě jiné drobné radosti ze světa mladé ženy. Ale víte co? Nejsou lidi. Zjistila jsem, že jsem na všechno sama. Což je ve finále dobře, protože samostatnost povzbuzuje sílu a skyryté rezervy (a nutí vás jíst ty jitrnice a čokoládové dorty a vymýšlet si imaginární rodinu, pro kterou ty sladkosti kupujete, ale to nedělám, to všechno ta samostatnost). Některé úkoly jsou sice jednoduché (jít do kina sám zvládne každý, prý), jiné jsou trošku z říše nočních můr. Ale zase se dozvím něco sama o sobě, že ano? Taky to nemusí být výzva, je to prostě jen tím, ze jsem naprostá kráva, jak mě v pravidelných intervalech neopomíná informovat můj exmilenec. Vidíte, vyřízení obvinění ze stalkerství a soudní zákaz přiblížení jsem na seznamu povinností zapomněla…

Přede deseti lety mě potěšily happy hours v baru.
Teď mě nadchnou happy hours v krásném řeznictví skoro u domu.

Můj francouzský kolega mi přál excelentní nový rok. Dneska jsem upadla na náledí. Do exkrementu. Tak to asi už bude ono. O trošku více excelentní rok vám všem a hlavně – neberte se příliš vážně, takových je kolem už i tak dost!:) FF