(Boh)  „Ženský nevěděj, co chtěj!“ Tak tuhle hlášku jsem si před nedávnem vyslechla od skupinky mužů. Přestože jich bylo víc a i když byli ve svém domácím prostředí (čili v hospodě), rozhodla jsem se odvážně počechrat ten jejich domácí píseček. Nadechla jsem se a prohlásila: „Ženy dokonale vědí, co chtějí. V tom problém není, bohužel se to mění tak rychle, že na to muži nestačí reagovat.“ A bylo. Muži totiž mají setsakra dlouhé vedení. Náznaky pro ně nic neznamenají, chození kolem horké kaše a vysvětlování oklikou je znudí a ztratí pozornost, takže jediný způsob fungující komunikace mezi mužem a ženou jsou krátké jasné věty, které obsahují buď relevantní informaci, ideálně úkol nebo naopak přímou otázku. Nemá smysl jim vysvětlovat, že bych si přála fialovou sukni, protože je krásná a mám fialovou ráda, navíc moc po ní toužím, protože jsem takovou měla v první třídě, ale kráva Horáčková mi ji polila džusem a ta skvrna se už nikdy nevyprala. (A s flekem já chodit nebudu).
No a  protože je sukně docela drahá, nevím, jestli si ji mám koupit, a tak bych si jí přála od svého přítele. Jako dárek, takže mi ji tím pádem nebude kupovat „jen tak“.  Dva měsíce před narozeninami tedy hlasitě a významně prohlásím: “Chtěla bych k narozeninám tu fialovou sukni od Markse a Spencera.“ Jenže dva měsíce jsou dlouhá doba, takže mám dost prostoru na to, abych mohla (vy)řešit sladění sukně s kabelkou a botama, což vede ke zjištění, že ty skvělé sandálky v Geoxu by se k sukni náramně hodily, a možná by bylo lepší, kdyby my je přítel koupil. Zákonitě po týdnu přijde na řadu věta: „Víš co, nebo mi kup sandálky z Geoxu. Já si tu sukni raději koupím sama.“
Jenže, co čert nechce, tu sukni si koupí moje matka, protože jsem o ní tak barvitě vykládala, že si pro ní hned běžela, a protože se k té (mé!) sukni opravdu hodí sandálky z Geoxu, koupí si je hned ten den taky a pak mi to po týdnu volá, že jsem měla pravdu, že ta kombinace je výborná, protože jí to všichni chválí. (Sakra!Sakra!Sakra!)
Když to rozdýchám, uvědomím si, že rozhodně nechci vypadat a oblíkat se jako moje matka, byť je to štramanda, a rozhodnu se, že bych raději jela s přítelem na víkend do wellness centra. To nám nikdo nevezme, i když o tom budu předem vyprávět… Bohužel má věta: „A co se vykašlat na sandálky a sukni a odjet do wellness cetra, kde budeme mít soukromí a ty moje narozeniny tam pořádně oslavíme?“ způsobí přítelovu totální rozladěnost a zmatenost, protože narozeniny budou za měsíc a do té doby se to změní ještě dvacetkrát. (Protože ta šance tu opravdu je…Ten kuk má recht.)
Jak je z výše uvedeného patrné, zakopaný pes je v tom, že veškeré dění nemůžu sdělovat svému chlapovi, a tak to sděluji svým kamarádkám, které na druhou stranu okamžitě pochopí, že bude výhodnější si koupit sukni a zároveň jim bez vysvětlování dojde, z jakého důvodu nakonec nechci ani sukni, ani sandálky. Muži tohle nedojde. Protože on tuhle genezi nezná. Otravovalo by ho  vykládání o sukních, sandálech, matkách, a cizích holkách s džusem. Takže z nedostatku informovanosti udělá zkratkovitý a jednoduchý závěr, sobě vlastní, že „ženský nevěděj, co chtěj“. Šovinista…
Ale upřímně si myslím, že je jednodušší tuhle poznámku přejít a těšit se na víkend ve wellnessu, než se pouštět do debaty proč to tak všechno je, jak jsou muži zabednění a nerozumí ženám, že mě neposlouchá a jak to bylo se sukní, Horáčkovou, sandálkama a mou matkou. Protože mě stejně po čtvrté větě přestane poslouchat. Tak co se budu namáhat. Vždyť jsou nakonec takhle všichni, včetně mé matky, spokojení. Můj poskytovatel telefonních služeb především. Ne nadarmo se říká, že ženy udržují světovou ekonomiku v chodu. Já tedy rozhodně…
Takže co vlastně chceme? Pořád něco. Ale hlavně pořád to samé. Klid, pohodu, jistotu, lásku, aby nám někdo naslouchal, a aby všichni kolem nás byli spokojení. A občas tu fialovou sukni. Dokud se to zase nezmění!