(FF) Jestli byl rok 2017 o tom, jak byla sedmička na jeho konci šťastná, jak jsem se měla báječně, cestovala, vydělávala a skoro nechodila na rande a přitom ten rok byl boží, tak rok 2018 byl opravdová show, kdy všechno lítalo a nic nezůstalo na místě. Jenže při bližším ohledání sebe samé teď musím uznat, že tenhle rok vlastně tak špatný nebyl, i když byl náročný, co se týče práce i osobního života. Upsala jsem se několika pracovním a (nevědomě) i osobním projektům, na které jsem vůbec neměla, ale netušila jsem to. Nakonec jsem to (samozřejmě) dala. Vybrečela jsem stoleté slzy a dnes dobře vím, co jsem měla dělat. Jenže po bitvě je každý generál. A nás, generálů, je tento tok fakt hodně, jak tak kolem sebe koukám.

V tom roce bylo všechno. Myslím. Pro mě. Láska, slzy, bolest, hvězdy, slunce, východy i západy slunce, (ne)pochopení, návraty, pohřby, přiblížení, chlad, inspirace, další slzy, vůně řeky, spalující žár města, loučení, tančení v dešti, benátské noci, vášeň, zklamání, nesmyslná rozhodnutí, vlající záclony Vinohrad a pocit štěstí jen sama se sebou, když u toho nebyl nikdo jiný. To hlavně. A toho se i trochu bojím. Místo nadměrného množství práce jsem se rozhodla pro lepší(?) osobní život. Úspěchy mám pořád opravdovější v práci než v lásce, ale na to jsem zvyklá. Během roku jsem randila se fotografy, politiky, inženýry, majiteli webových studií, ajťáky i PR manažery. Vlastně jsem asi randila se zbytkem Prahy, se kterým jsem za posledních deset let nerandila, což ještě neznamená, že jsem (světo)běhna. Podařilo se mi mužům přiblížit a přestat se bát do té míry, že zhruba v půlce roku přestali být cizinci (myšleno, že za mnou musí letět, když mě chtějí vidět). Pak jsem se zasekla a dál to nešlo. Po posledním milostném karambolu mi lidi doporučovali, ať si dám pauzu, jdu na terapii a přečtu si něco o emocionálně nedostupných mužích. Asi bych si to konečně měla přečíst. A taky si nastudovat něco o emocionálně nedostupných ženách. Protože sama se sebou bychteď nerandila. Fakt. A to není podceňování.

Popravdě, kdyby mně a mým kamarádkám někdo na začátku roku upřímně řekl, co nás čeká, asi bychom omdlely a řekly, že to nemůžeme přežít. V klidu, můžeme. Přežily jsme. Pokud jsem nechtěla vlažnou lásku, ale něco, co mě spálí, pak jsem to dostala. A teď je načase přát si něco rozumnějšího. díkybohu jsem se za těch deset a víc let dokázala dostat někam, kde mi už nikdo nekrade mobil a peníze a nepoužívá fyzické násilí a láme mi jen srdce. Pro někoho neúspěch, pro mě (v těchto měřítkách) relativně úspěch, že. Dělám si legraci, samozřejmě. Poslouchám Romantic od Hooverphonic a nemyslím si, že by mě někdo měl brát do Benátek, na večeři nebo zvát na bublinky. Vlastně si nemyslím nic a došlo mi, že pokud mám s někým být, tak by měl být z kraje mého srdce, protože některé věci jsou nepřenosné. A pro mě důležité. A že ho někde bez dramat najdu, nebo on mě. 

Nejdůležitější na tomhle roce bylo (jako obvykle) poznání, že  láska tu byla a je. Je v pohledech, v donesené polévce, když jste nemocní, v přátelství, v dobře udělané práci, v reakcích čtenářů, kteří kvůli vám něco třeba i malého změnili ve svém životě. V kafích o půlnoci, když se život zašmodrchá, ve společném čekání u doktora, v nočních rozhovorech, v úsměvu, v neuváženém slibu, ve vánočním stromečku, ve který jste nedoufali, že vám někdo donese. Nakonec tam ta láska je. A vždycky byla. Tak před ní nezavírejme oči. O to jde. Krásný sváteční den, příjemné zastavení v koloběhu a všechno nejlepší do nového roku přejeme. FF a Boh