• Co jsem se naučila...

    Tak je to tady zas, korona, aneb co se mi honí hlavou

    (FF) Na prahu druhého lockdownu jistě prahnete po troše mých vtipných, milých, povzbudivých, vřelých slov, protože o tom, že jsme všichni neschopní lůzři, jsme za poslední dny slyšeli až moc často. Zatímco tiše sním o hřejivém krbu, po sklence červeného, psíkovi a muži, se kterým se budeme procházet podzimní přírodou zabalení ve vzájemné lásce (wtf?) a huňatých svetrech, v pražské realitě mi dochází, že druhá karanténa možná nebude taková legrace jako ta první (říkala jsem, že vám napíšu povzbudivá slova? možná jsem trochu lhala). Randění v tomto divném nečase ale legrace samozřejmě je: opět to spočívá v odhadování vzhledu mužů shromážděných u obědového výdejního okénka, jejichž sexuální přitažlivost pro mě…

  • Co jsem se naučila...,  Co se nám honí hlavou

    „Tak já nevím, kočičko“ aneb muži kolem čtyřicítky a zoufalé třicítky

    (FF) Jsem narušená a muži, se kterými randím, jsou také narušení. Všichni jsme otřískaní a oškubaní, polámaní, někdo nám ublížil, my jsme někomu ublížili, protože jsme prostě starý a zkušený. Je možná hnusné takhle to napsat, ale je to tak, nebudeme si nic nalhávat. A stejně do toho jdeme. Něco si myslíme, nalháváme, máme svoje očekávání, představy, naděje, touhy. A tak to zkoušíme. Někteří z nás. Chápu, že já sama do toho zmatku vnáším spoustu svých zklamání a boláků. Chápu, že někdo druhý taky. Jen jsem si myslela, že když už se to stane, tak jsme tam ne proto, abychom se drželi za ruce a se šťasným smíchem běželi po louce…

  • Co jsem se naučila...

    DOČASNĚ ZAVŘENO (před stalkingem)

    (Boh) Nikdy mi nevadilo být otevřená. V práci i v osobním životě uznávám transparentnost  do určitého levelu, který je možná o trochu vyšší než je celorepublikový průměr, ale mně se zatím tenhle přístup vždycky osvědčil. Co sdělovat nechci, to nesděluju. Na sociálních sítích, i v osobním životě. Člověk musí mít svá tajemství, sny, bezpečný prostor, zahrádku, kterou mu kdejaký blb svými chytrystikami hned nepošlape. Protože buďme upřímní, čí je to nakonec vina, že nám někdo zplundoroval zahradu a sežral všechno ovoce, včetně těch nepodstatných rybízů u plotu? No naše. Ne proto, že jsme ho tam pustili, ale protože jsme nenastavili při vstupu pravidla a neseznámili ho s podmínkami pobytu. Musíte…

  • Co jsem se naučila...,  Co se nám honí hlavou

    Zdánlivě nekonečná show roku 2018, aneb co jsem se vloni naučila

    (FF) Jestli byl rok 2017 o tom, jak byla sedmička na jeho konci šťastná, jak jsem se měla báječně, cestovala, vydělávala a skoro nechodila na rande a přitom ten rok byl boží, tak rok 2018 byl opravdová show, kdy všechno lítalo a nic nezůstalo na místě. Jenže při bližším ohledání sebe samé teď musím uznat, že tenhle rok vlastně tak špatný nebyl, i když byl náročný, co se týče práce i osobního života. Upsala jsem se několika pracovním a (nevědomě) i osobním projektům, na které jsem vůbec neměla, ale netušila jsem to. Nakonec jsem to (samozřejmě) dala. Vybrečela jsem stoleté slzy a dnes dobře vím, co jsem měla dělat. Jenže…

  • Co jsem se naučila...,  Co se nám honí hlavou

    Praha musí být jedna velká seznamka, aneb co jsem se naučila v lednu a únoru

    (FF) Když život neví, jak vám dát najevo, že máte fakt začít s dietou, kterou slibujete od Vánoc, zaručí, že vyhlásí v obchodním centru evakuaci ve chvíli, kdy jste přejedená suši a je čas na zákusky. Pět minut jsme nechápaly, co se děje, tak jsme jedly dál. Ani v této dramatické chvíli kamarádka neváhala a klopila do sebe víno jak o život, přestože o život možná mohlo jít, a protože to víno „ je přece tak dobrý, že ho tady nenechám, evakuace neevakuace“. Já jsem se alespoň v běhu ven chtěla seznámit s příslušníky policie, když už z toho nic víc nebude, ale vykázali nás do chráněného prostoru, pěkně za zábrany.…

  • Co jsem se naučila...,  Co se nám honí hlavou

    Když vás nahánějí mladíci a duchové z minulosti a nakonec všechno dobře dopadne, aneb co jsem se naučila v prosinci

    (FF) V rámci firemních vánočních večírků se mi povedlo něco neuvěřitelného – kromě toho, že jsem vyjela s holými zády, protože si neumím sama zapnout šaty (děkuju, Hani!), jsem asi poprvé dorazila domů v deset a střízlivá. Ne, dělám si legraci. Ale dorazila jsem domů brzy po půlnoci. Sama. A už jsem nešla nikam, kde bych se toulala do rána nebo do dopoledne. Ani jsem se neprobudila v cizím bytě. Nebo v autě. Echm. Taky jsem nezpůsobila žádné scény, skandály a nikdo kvůli mně letos nebrečel. Ani já jsem kvůli nikomu nebrečela. Můžu si gratulovat. Prostě nuda. Nebo jsem toho za poslední léta na christmas parties stihla tolik z výše…

  • Co jsem se naučila...,  Co se nám honí hlavou

    Jak si užít v lázních a najít harmonii, aneb co jsem se naučila v listopadu

    (FF) Víkendové lázně jsou moc fajn. Skvělé je taky umět se tam chovat jako dáma, což se mi, přestože do nich jezdím každoročně, opět moc nepovedlo. Zjistila jsem, že: Než ze sebe strhnete župan, pod kterým máte jen miniaturní kalhotky, ujistěte se, že jste na masáž přišla do správného podlaží a do správné místnosti. Že nejste třeba na chodbě… nebo v jídelně.  „Paní Fatalková, kdybyste nám do té vany příště tak neskákala, ono tím narušíte strukturu vody a z koupele teď nebudete mít nic. Musíte pěkně pomalu, víte?“ Tak buďme rádi, že jsem po té náloži svatomartinského našla tu správnou místnost a trefila do té správné vany, že. Lázeňství není…

  • Co jsem se naučila...,  Co se nám honí hlavou

    Co jsem se naučila v červenci

    (FF) Co se léta týče: Pro sebevědomí moderní ženy je dobré se hned zkraje léta vyspat s někým, kdo se vám už nikdy neozve, zaplatit dost peněz za seznamku, na které vám skoro nikdo nenapíše, a pak odjet do Itálie (blondýna! Itálie!), kde si vás nikdo nevšimne. Vyzkoušeno za vás. Tedy abych nebyla nespravedlivá, všiml si mě obstarožní ženatý číšník, co mi rafinovaně napsal na vizitku pizzerie svoje číslo, a abych si ho všimla, roztáčel svůj tác jako fidget spinner. Pak už se jen stačí spálit jak prase (Homolkovi na dovolené, part I) a zatímco ostatní skotačí na pláži, smolit na hotelovém pokoji svoje články. A je to! Léto jak vymalované…

  • Co jsem se naučila...,  Co se nám honí hlavou

    Co jsem se naučila v červnu

    (FF) Dostala jsem dotaz, jak prý píšu články? Ve stručnosti vám svůj proces kreativního jiskření přiblížím… Dostanu zadané téma – jsem z něj nadšená, mám spoustu nápadů a odložím proto článek na později. Půjde to jak po másle, přece. Uzávěrka se blíží. Panikařím. Najednou to nejde. Začnu téma prozkoumávat, vyzjistím si názory odborníků. Uzávěrka se stále blíží. Přichází to hlavní: Research, bejby! Věnuju se tématu důkladně, tz. zkouším ho tedy na vlastní kůži. Když například dělám článek o tom, jak jako lidstvo ztrácíme rozum, tak ztratím na pár týdnů rozum. Pak ho hledám, abych mohla napsat ten článek, pak hledám ztracenou důstojnost, vyhýbám se těm, se kterými jsem ztratila rozum,…

  • Co jsem se naučila...,  Co se nám honí hlavou

    Proč pořád nemám kluka a jak (ne)umím být sexy, aneb co jsem se naučila v květnu

    Úvod do děje: Odmala jezdíme se sestrou s taťkou na závody historických kol, je to taková naše tradice. Letos se (ne)konaly v Karlsruhe, hezkém německém městě a fakt jsme si to užily. Podle fotek z fb, kde ani na jedné nejsem s kolem, zato buď někde piju nebo fotím selfíčka, to vypadá, že jsem moc nezávodila, ale to by byl hrubý omyl. Nahlášeno nás sice bylo 450, na trase nás jezdilo tak 70, zato v jídelně nás bylo věru 600. Věřte ale, že já patřila mezi ty poctivé – fakt jsem ujela 80 kilometrů, spálila se na slunci, (důstojně) reprezentovala naši vlast a narazila si, ehm, zadek. Závody v mé kategorii (historické tandemy) se…