(FF) V rámci firemních vánočních večírků se mi povedlo něco neuvěřitelného – kromě toho, že jsem vyjela s holými zády, protože si neumím sama zapnout šaty (děkuju, Hani!), jsem asi poprvé dorazila domů v deset a střízlivá. Ne, dělám si legraci. Ale dorazila jsem domů brzy po půlnoci. Sama. A už jsem nešla nikam, kde bych se toulala do rána nebo do dopoledne. Ani jsem se neprobudila v cizím bytě. Nebo v autě. Echm. Taky jsem nezpůsobila žádné scény, skandály a nikdo kvůli mně letos nebrečel. Ani já jsem kvůli nikomu nebrečela. Můžu si gratulovat. Prostě nuda. Nebo jsem toho za poslední léta na christmas parties stihla tolik z výše jmenovaného (všechno), že byl letos (vlastně vloni) konečně klid. Zdá se, že štafetu převzaly mladší a pružnější. Díkybohu!

Poprvé jsem se v rámci náročných předvánočních příprav rozbrečela až ve chvíli, kdy jsem nemohla nacpat stromeček do výtahu a musela jsem ho vláčet do třetího patra. Přišla jsem si singl a ubohá. Nebyl tu nikdo, kdo by mi pomohl a řekl, že to bude dobrý. Že to nakonec budou skvělé Vánoce. Tak jsem si to řekla sama. Naštěstí jsem si zachovala důstojnost a rozbrečela se až v bytě, kam jsem to monstrum (echm, rozkošný zelený symbol Vánoc dotáhla). Heuréka! Pak už opravdu byly svátky kouzelné, rodinné a pohádkové. Čtyři Štědré dny, vánoční Praha a Londýn, rodina, pohádky, světýlka, Louskáček zatančený Anglickým státním baletem, hora jídla, dárků, hora lásky a hlavně ujištění, že na to člověk není sám, svátky nesvátky. A to jako singl potřebujete slyšet nejvíc.

Moje rozpaky z toho, že po mně často pokukují mnohem mladší kluci, jsou stále stejně velké (kromě toho jsem jim věnovala už svůj příspěvek o mileniálech). Ten poslední mladík, který mě okukoval na přechodu (ne mém), mířil dokonce ještě do školy. Myslím na vysokou školu, ne na střední. Ale stejně. Uznávám, že životní období ženy, kdy se líbí mužům od 20 do 70, je poněkud matoucí. Ty rozpaky, očekávání a nevědomost, zda váš další milenec bude mít šediny, skeptický pohled na svět (čemuž někteří čeští muži říkají zkušenosti), nebo pružné tělo dvacátníka, zákaz pití alkoholu v USA a pohled na svět, ve kterém jsou osmdesátky sakra retro, jsou ale vzrušující. Příjemným způsobem.

Od Dušiček do slunovratu nastalo takové zvláštní období, kdy se začali objevovat duchové z minulosti. Ve snech, v realitě, v SMSkách. Sny o lidech, který jsem milovala a už nejsou mezi námi. Ex, který jsem milovala, ale momentálně je ráda nemám ani trochu. Situace, které řešili druzí, ale mě se hluboce dotýkaly, protože ve finále řešíme všichni podobné příběhy. Ztrátu lásky. Ztrátu psa. Hypersensitivitu, která se prý nehodí, ale dělá z nás přesně to, co jsme. Strach ze smrti. Těžká, těžká témata, která beaujolais nezachrání a která nad ránem jentak nezmizí. Narozdíl od bývalých a přítomných ex. Jen tím chci říct, že se to stává, že přijde období duchů. A že je to normální. A že jsem pochopila, že si dokážeme pomoct navzájem. Že věřím tomu, že můžete být s úplně cizími lidmi a zjistíte, že vlastně cizí nejsme, že obsahujeme příběhy, které jsou hodně podobné a že když je upřímně sdílíme, dokážeme si navzájem dodat oporu, pomoc i podporu. A že nakonec platí staré známé, když se něčeho bojíš, sáhni si na to. Slunce nakonec přišlo ještě před slunovratem a duchové zmizeli. Vědomí, že se mám vždycky na koho obrátit, ale zůstalo. A za to jsem vděčná úplně nejvíc.