(FF) Víkendové lázně jsou moc fajn. Skvělé je taky umět se tam chovat jako dáma, což se mi, přestože do nich jezdím každoročně, opět moc nepovedlo. Zjistila jsem, že:

Než ze sebe strhnete župan, pod kterým máte jen miniaturní kalhotky, ujistěte se, že jste na masáž přišla do správného podlaží a do správné místnosti. Že nejste třeba na chodbě… nebo v jídelně. 

„Paní Fatalková, kdybyste nám do té vany příště tak neskákala, ono tím narušíte strukturu vody a z koupele teď nebudete mít nic. Musíte pěkně pomalu, víte?“ Tak buďme rádi, že jsem po té náloži svatomartinského našla tu správnou místnost a trefila do té správné vany, že. Lázeňství není žádná legrace, takže než začnete něco podnikat na vlastní pěst, radši se přeptejte, kam máte skákat, jak rychle, co u toho máte, případně nemáte mít na sobě apod. A mimochodem – smát se ajurvédské masáži, co se jmenuje Pinda, je pubertální. Ale tak osvěžující. 

Pokud jste na ajurvédském pobytu, v rámci zákona zachování harmonie doplňujte energii pečenými kachnami, svatomartinským, beaujolais a zabijačkovými pochoutkami. Protože když to všechno jak na potvoru podávají v restauracích hned vedle hotelu, tak je snad jasné, že to k léčebnému režimu logicky patří. Zhubnout se mi tak opět nepodařilo. Přitom se říká, že kachna je dietní a jitrnice v restauracích je samá náhražka. Tak se chyba musela stát někde jinde. Mně nikdo nevymluví, že kombinace zabijačky a ajurvédy je prastará léčebná metoda. Nebo by alespoň měla být. A basta.

Když chcete jít v Poděbradech na večeři, musíte si udělat rezervaci, jinak si nesednete, a to jsme město večer obešly dvakrát kolem dokola. O uspokojivém gastrovývoji svědčí i to, že v podnicích, mezi kterými jsme nakonec přebíhaly, bylo narváno. A taky tam byla půlka Prahy. Restaurce La mamma cuccina je skvělý a hezký podnik se skvělou atmosférou, kde nemám problém s obsluhou, jídlo i víno je moc dobré, zaměstnanci rozumí tomu, co dělají a dělají to rádi. A až vás omrzí italský styl, vedle je podnik Náš hostinec, kde najdete právě zmiňované zabijačky, řízky, svatomartinské a jiné příjemné prasárny. Předpokládám, že mají skvělý pivo. A milou obsluhu.

Mám Poděbrady ráda. Připomenou mi babičku a procházky se sestrou a mamkou u řeky pod rozkvetlými kaštany. Poděbrady jsou na srdce, říká se. A protože jsem téma „srdce“ tenhle rok dost řešila, není divu, že moje cesta pro tenhle rok skončila právě tam. Uzavřela se některá témata, otevřela se nová. I když jedna moje známá říká, že uzavřeno není nikdy nic, ale člověk si to stejně může namlouvat, ne?

Pokračují i moje toulky regiony. Začátek listopadu jsem strávila v Olomouci. Byl to krásný víkend. Mají tam totiž skvělé podniky, kafe, víno, krásné muže, skvělé divadlo s dokonalými tanečníky (zajděte třeba na Zkrocení zlé ženy), půvabné kostely a krásnou přírodu kolem, bezvadnou saunu, kde můžete venku běhat nahatý (nám se to povedlo za úplňku), dovezla jsem si i spoustu inspirace co se hudby a knížek týče a zjištění, že je vlastně všechno v pořádku. Nejlepší je, když si všechny tyhle víkendové zážitky vychutnáte s člověkem, kterého máte rádi, který je mimořádně schopný, chytrý a pozitivní a ráno z postele vytančí. Jo, kdyby byla muž, tak si ji hned vezmu. Někdy totiž zjistíme, že nás s lidmi z minulost nepojí jen zkušenosti a nostalgie, ale nově i radost z toho, kam jsme se posunuli, vyvinuli a třeba pro mě i zjištění, že když byl někdo veselý a inspirativní už před deseti lety, může být takový i teď. Že nemusí platit takové to, že „vás život semele“. Kdepak! Možná s váma zatočí, ale když to budete brát jako řetízák (i když si trochu ubliknete do kapsy), tak nakonec všechno dobře dopadne. 

Krásný Vánoce, FF