Podle Bohyně (Boh):
V 5 letech: Mám hodně kamarádů. Skáčeme společně v hnoji, ve školce pašujeme jídlo do herny a schováváme ho do dětské kuchyňky. Kluci jsou super. Beru každého, který má odvahu a nebojí se ničeho, rozesměje mě, a svorně se mnou stojí na hanbě kvůli hnilobě v herně. Kamarádky moc nemám.

Ve 14: Vypadám na dvacet. Kluci jsou super, jen mi pořád koukají na prsa. Z nějakého důvodu se mi spíš líbí mladíci, než klučíci. Zaujme mě hlavně ten, co má odvahu, smysl pro humor a nebojí se ničeho. Ani faktu, že je mi vlastně jen čtrnáct a hodně se stydím. Holky se se mnou nebaví a jsou hnusné, ale na to jsem zvyklá. Už od školky.

V 19: Vypadám na 25. Dospělí muži minimálně o dekádu starší jsou tak úžasní. Vědí všechno, všude byli, četli Kafku i Hemingwaye a jejich znalosti se neomezují pouze na otázky literatury. Je skvělé mít průvodce v území vášně, chtíče a sexu. Dokáže mě okouzlit každý úspěšný muž, který má odvahu a ničeho se nebojí, především ne klauzule ve školním řádu o interpersonálních vztazích. Dochází mi, že některé kamarádky vlastně asi nejsou kamarádky. Proč vlastně pořád chci kamarádky?

V 25: Dospělí muži jsou opravdu úžasní, ale většinou jsou zadaní a kupodivu málo vybouření. Zjišťuji, že odvaha u mužů po čtyřicítce je chiméra a také docházím k závěru, že mi není jasný koncept vztahu: Proč s někým sdílím lože, abych s ním neměl nic dalšího společného, kromě hypotéky a dětí? Začínám se orientovat na cizince, kteří jsou upřímní, dokáží mě rozesmát v několika jazycích, dbají na hygienu a galantnost a zdají se být odvážní. V tomto věku konečně nacházím dokonalé kamarádky, které jsou v průměru o 10-15 let starší. Holky moje, kde jste byly?!

Ve 30: Dospělost je jen číslo v občance. Ve skutečnosti jsou muži pořád malí hoši, co by chtěli víc, než můžou. I tak je mám ráda. Otázka hygieny a několika světových jazyků vám v krizi nepomůže. Zjišťuji, že jsem asi chytřejší, vášnivější, odolnější a mnohem mnohem odvážnější, než jsem si myslela. Ke stejnému názoru dochází i moji muži těsně před tím, než se rozejdeme. Dochází mi, o čem je moje výběrové kritérium „nebát se ničeho a mít odvahu“. Je o mně.

Po 30: Vypadám čím dál tím líp. Zájemců o seznámení je hodně, ale naštěstí už dokážu tu pravou odvahu poznat. Dám šanci jen takovému muži, který se mě nebojí a je dostatečně odvážný na to, aby to se mnou zkusil. Řady starších mužů prořídly, ale začínají je doplňovat dorostenci. Výběrové kritérium sice nesplňují, ale když jsou tak roztomilí…

Po 35: Muži jsou úžasní! I když se bojí snad všeho. Nejvíc asi žen…

Dnes: Snažím se, aby se alespoň nebáli mě.

Podle Fatalky (FF)

V 5 letech: Chodí se mnou do školky a je hezký. Pokouší se mě políbit v umývárce, dám mu facku.

Ve 14: Chci někoho, kdo je hezký, vtipný, chytrý, milý, sečtělý, poslouchá podobnou hudbu, nepatří ani ke šprtům, ani k průserářům, má tmavé vlasy, modré oči, koníčky, které obohacují jak jeho duši, tak jeho tělo, umí se na mě podívat tak, že se mi podlomí kolena a na jeho oči myslím před spaním i po probuzení.

V 19: Je hezký, vtipný, chytrý, milý, sečtělý a nejsem jeho první holka. Na jeho oči myslím před psaním a dlouhé měsíce se jenom kamarádíme, než nám dojde, že se líbáme. A že se na naším kamarádstvím zavřela voda.

V 25: Je vtipný, chytrý, sečtělý a má práci, takže nepotřebuje, abych ho živila.

Ve 30: Je chytrý a má práci.

Po 35: Je to muž. Dýchá.

Dnes: Buď všechno, nebo nic.