(Boh) Neumíte se za sebe postavit? Než byste si řekli o přidání v práci nebo nastavili správně cenu, tak raději stáhnete výdaje a náklady?
Štve vás to?
Chcete to změnit?
Mám pro vás řešení.

Pořiďte si děti.

Když už nezabojujete za sebe, tak za ty děti určitě. To vám garantuju.

A pokud nechcete děti, zabojujte za své vnitřní dítě. Případně hoďte požadavky na manžela. Žádného nemáte?

Tak si ho vymyslete.

Problém vyřešen.

Tenhle příspěvek věnuji Jindře, která neuměla zabojovat za sebe, dřela se jako hovado, vycházela všem vstříc a byla často singl, což byl handicap, který kdykoliv kdokoliv využil a použil proti ní, a to dokonce i na takové akci, jako je jednání Rady vlády, které dává ministrovi doporučení. Ano, v argumentační nouzi se jeden z účastníků uchýlil k tomu, že odváděl pozornost na zcela bezvýznamný fakt, že jsem „slečna“. (Možná jste tenhle nešvar viděli s „Rozárkou“ a Topolánkem. Jak jsem pána odpálkovala a jak pak za mnou s jiskrou v oku, aby mi řekl: „Teda paní magistro, vy jste mi ale dala,“ tak to si řekneme jindy.

Ano singl je velké téma, kterému se rádi věnují všichni, kromě singlů. Je to děsně otravný a přiznám se, že se mi nelíbí, když si teď matky na sociálních sítích hojně utahují ze singlů a jejich problémů. Pro někoho to problémy jsou a pro někoho ne. Basta. Buďme k sobě chápaví a pojďme dál. Nekopejme příkopy mezi sebou.

Pokud bych znovu měla být bezdětná a svobodná ve věku, který je pro společnost již pohromou a tématem k diskuzi, tedy ve 21 až 23 letech (vtip), tak bych nikomu, že jsem single, neříkala. Asi bych si nutně nevymýšlela děti, ale rozhodně bych jedno imaginární měla, malou Bohyni Jindřišku, a ta by byla mým barometrem. Kvůli ní bych všechno dělala, odmítala (no dobře, vyghostovala) nebo i zabojovala. Pro její budoucnost. Pro Tomorrow Jindra, znáte tu poučku, že? Já ji do minulého roku neznala, bohužel.

A protože mám pro strach uděláno, švihla bych si tam i fiktivního manžela nebo vážnou známost, kvůli které nemůžu být v práci o Vánocích a držet službu v kanceláři, kam stejně nikdo nepřijde ani nezavolá, protože…přece jedeme k jeho rodičům do neidentifikovatelného zahraničí, kde nebude často signál. Případně jedeme někam úplně jinam. Na exotickou dovolenou nebo si to prostě můj Francoise nepřeje. A to je třeba respektovat.

V průběhu roku bych s ním musela sladit jeho dovolenou v létě, má práci ve velké korporaci, kterou nebudu jmenovat a je opravdu důležitý. Hodně cestuje po světě (protože ho řídí, přece!), a proto musím podřídit své pracovní aktivity (rozuměj přesčas) jeho režimu.
Sdílela bych samé faceless fotky, krajinky a ustlané hotelové postele a dělala si, co chci. Ve volném čase, který mi náleží, stejně jako dětným spolupracovnicím. A když bych chtěla být víc oblíbená, nebo bych to tak prostě cítila, protože nejsem žádná mrcha, tak bych někdy ty služby vzala, aby ony mohly být se svými skutečnými manžely a dětmi. Ale jen díky tomu, že já jsem chtěla a vyšla jim dobrovolně vstříc a ne proto, že mi to prostě automaticky napařili kvůli tomu, že nezalidňuji planetu a nemám manžela.

Tak to bych dělala, kdybych byla znovu bezdětná a singl. Nesdělovala bych toho moc o svém soukromém životě, protože je to to první, co proti vám všichni v pracovně právním procesu použijí. Minimálně v Čechách.

Mně stačí asi to dítě, ale jelikož půjde do školky, tak asi už nebudu sama a dám šanci Achillovi. Na jeho patu se někdy budete moci podívat na mém instagramu, kde budou i naše faceless fotky a ustlané hotelové postele.

Další díl Zákonů a dudlíků vyjde asi zase v pondělí a možná i napíšu, co dělo dál…ale možná taky ne, co já vám slíbím, no vám nikdo nedá. :-)