Co jsem se naučila...,  Co se nám honí hlavou

Co jsem se naučila v roce 2020

V tomhle roce se už konečně naučili asi všichni všechno, ne? Všechny záležitosti vesmíru se se ujasnily a uhladily, srovnaly na místa, vybrečeli jsme se, uklidnili a došlo nám, kde, s kým a kým OPRAVDU chceme být. Z mnoha vedlejších příběhů a projektů se staly ty hlavní a láska byla většinou blíž, než jsme si myslely. Nebo?

(FF) Pamatuju si jeden z posledních dní roku 2019. Stála jsem na Kampě, čekala na kamarádku a do uší mi hrála oblíbená písnička Senza fine („tak něžná jako ty“) a říkala si, že tenhle, další rok bude konečně takový, jaký chci já. Ne jako chce někdo jiný. A měla neochvějný pocit, že to tak bude. A pak přišel 2020.

Teď je o rok později a já po mnoha kotrmelcích při poslechu téhle písničky, zestárlá o sto let, tvrdím, že tenhle rok byl, jak jsem chtěla. Jen tak nějak neočekávaně a úplně jinak.

Nejkrásnější věty roku byly „Jsi teta!“ a „Pořád tě miluju.“. Jedna změnila můj život navždy a ta druhá… asi taky (ne, toho si taky nevezmu). Pak mě hodně ovlivnilo „tenhle job končí“, ale to je na jiné vyprávění.

Co se týče randění, fakt jsem se snažila. První lockdown byl ve znamení vzrušujících dobrodružství, druhý byl spíš o tom, co už znám, a lidech, co mě podrží, když teče do bot (i doslova). Randila jsem překvapivě i s lidmi, které jsem neznala. Po jednom z dalších nekonečných prvních rande si jeden chlapec postěžoval, že jsem nečitelná. Ach, zlato, jsem nečitelná i pro lidi, co mě znají, deset, patnáct, dvacet let nebo celý život. A zůstanu. Na jiném, tentokrát už online rande, se zase chlapec najednou svlékl a začal onanovat. Ostatní lidé spolu prý na online schůzkách vaří, vyprávějí si nebo tančí (?). Možná jsem se měla přidat, nevím. A pak mi to došlo. Pořád jsem od lásky očekávala tolik. Že potkám skvělého, silného parťáka. Že jeden pro druhého budeme domovem i dobrodružstvím. Že budeme přátelé i milenci. Že mě bude inspirovat, a já jeho, a že to bude jako největší klišé z mých povídek, jen opravdové. Vždycky mě zarazilo, jak jsou muži málo silní a dost křehcí, dokud mi křehkost nezačali vyčítat oni. Jenže oni nebyli slabí – jen já byla silnější. To se moc nehodí. A tak mi došlo, že jestli mám sny, měla bych si je plnit sama. Od cesty kolem světě (good luck, děvče s covid omezeními) až po toho retrívra, co se bude jmenovat Barbucha.

Loňský rok byl o domově, lásce i rodině. O pohlédnutí do tváře bubákům a přiznání si toho, co (už) nechceme. Přiznání, že je snazší pro všechny, když řeknu, co chci, a o tom, že fakt nemá cenu dělat rozhodnutí z rozumu, i kdyby vedla ke krásné svatbě. O tom, že každý průšvih se dá vyřešit, když se seberete a jdete to řešit, a máte někoho, kdo ve vás věří a neopustí vás, i když jste přibrala osm kilo a přemýšlíte, na které borovici si to hodíte (ne kvůli těm kilům). Je to opět hrozný klišé, ale když máte lidi, kteří ve vás věří, dokážete jít za svým, i když je zle, a vaše životní cesta je úplně jiná, než si mysleli lidi kolem vás a i vy sami.

A já? Já jsem za to všechno vděčná. Protože jsem potkala skvělé lidi, zbavila se těch, co už ke mně nepatří, našla jsem inspiraci, došlo mi hodně věcí, které by mi jinak nedošly, a nakonec si myslím, že takové zpomalení v reálném světě a zrychlení v osobním vývoji asi bylo potřeba.

Věci, co se fakt povedly. Jo, v roce 2020.

  1. Jsem teta. Moje neteř je dokonalá a postupně jí řeknu všechnu moudrost světa. Heč.
  2. Řídím. Ale radši se mi vyhněte, jezdím stylem „Teď jedu já, tak všichni pozor“, na cestě si zpívám, občas vjedu do protisměru a moc nepoužívám blinkry. Já vím, já vím.
  3. Walk and talk s Jindrou. Nikdy to nepřiznáme, ale zlepšilo to náš vztah, je to báječné, osvěžující, a dokud to sami nezažijete, nevíte, o čem život je. Zažít by to měl každý.
  4. Když jsem přišla o spoustu práce, jednu z posledních tisícovek jsem investovala do kurzu hojnosti u skvělé lektorky www.cevelova.cz.
  5. Jestli vás z těch homeofficů taky bolí záda, bezvadná je luciepolesna.cz.
  6. Moje webovky. Kdybyste potřebovali článek, tak na janauhlirova.cz. Dovedu psát i vážně. I když legrace mi jde víc, co si budem. A kdybyste potřebovali webovky nebo skvělý fotky, tak na annacervinkova.com anebo ceranna.com.
  7. Moje chata – o tom, jak je těžké budovat elektřinu, vyklízet půdu po cizích lidech a nezbláznit se z toho, bude další článek. Nebo taky ne.
  8. Francouzština na Duolingo. Protože pokud já dokážu vydržet 59 dní u čehokoliv, dokáže to každý. I kdybych měla zánět spojivek, toho Hassana na prvním místě obsidiánové ligy porazím….
  9. Najednou chápu, že jeden můj bývalý chodil na koncerty vážné hudby. Někdy naše pocity nedokáže nic opsat nic víc. Kdyby to nepsala každá intelektuální hipsterská holka, také bych přiznala, že mě v temných dnech singl karantény příčetnou udržel jen Dvořák a básně nositelky Pulitzerovy ceny. Zní to asi šíleně, ale nejvíc mě uklidnila vážné hudba a čtení knihy Divoký kosatec. Bez patosu přiznávám, že mě to přeneslo někam jinam, jak to umění vždycky dokáže, a najednou mi ty denní trable nepřipadaly tak šílené a surrealistické.
  10. Vědomí, že někdy jste tou jedinou jistotou vy sami. A že je to krásná jistota.

Jeden komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *