Rychlé tipy aneb Čím žijeme

MARION, CARL A PES

(Boh) Imaginární kamarádi v dětství jsou prý znakem fantazie a inteligence. Mnoho z nás je v dětství mělo. A jak jsme postupně dospívali, naši kamarádi nás opouštěli, což pro nás nemuselo být vždy ideální, ale dle standardů společnosti a psychologických poraden to bylo “prý” správně. Naši imaginární kamarádi byli s námi v době smutku, samoty, veselí, a hlavně v nepříjemných situacích, kdy se na ně něco dalo hodit, případně jsme mohli tvrdit, že „to jsme neřekli my“, ale „oni“.
Na začátku pandemie, kdy byli všichni uvrhnuti do svých domovů (tedy jaro 2020 – pro případ, že by si tohle někdo četl za 20 let – vtip!) začali psychologové především párům a rodinám radit, aby si vytvořili imaginární postavu, na kterou všechno hodí a díky tomu se nebudou hádat o nepořádku a jiných úskalích 24/7 soužití, na které nebyl nikdo zvyklý.

Tuto radu jsme s Fatalkou přijaly s nadšením, protože minimálně už dva roky před pandemií jsme začaly mít imaginárního psa, který nesnášel lásku, city, hloupé lidi, emotivně vypjaté situace a další libůstky. Dost často také nevybíravě komentoval chování našich kolegů a kolegyň, případně jen tiše pod stolem zvracel, omdléval nebo rovnou ze situací utíkal.
Naopak ve chvílích typu Česká soda a jiných drsáren si liboval, vesele hopkal po pokoji, vrtěl ocasem, případně si spokojeně, leč nezaujatě, lízal koule.

Pes neměl a nemá žádné jméno a vlastně jsem se Fatalky nikdy nezeptala, jak vypadá – já si ho představuju jako maliňáka (malinois), protože je mám ráda, přitahují mě, ale trochu mě i děsí. Stejně jako mé rychlé sarkastické odpovědi, které ze mě občas vylítnout, aniž bych o nich příliš přemýšlela. Holt instinkt.
Ale samozřejmě, já je neříkám, to můj maliňák, je to zlej pes! Zlej Pes! Ostatně co jiného vám taky v době, kdy není důležitá pravda, ale to jak se ostatní při jejím sdělování cítí vlastně zbývá?
Imaginární drsnej pes, co to řekne za vás. U něj se to totiž čeká. U legislativní právničky ne. A to ne kvůli mému vzezření, ale oblasti, ve které se pracuji. Naopak Fatalka, jakožto novinářka, by si mohla dovolit být trochu investigativní a drsná, ale to by nesměla být specialistka na city, křehké příběhy a lásku a k tomu vypadat jako reklama na dívku z dvacátých let. Ale kdybyste věděli, jak její první verze „Příběhů lásky“ vypadají, panečku, to byste koukali! (A Pes vesele zaštěkal.)

Je jasné, že Pes nemohl všechno obstarat a s nastupující izolací, kdy nám nemohl skákat do rozhovorů a komentovat naše příběhy, případně se zapojovat i v dalších mezilidských interakcích s jinými jedinci, jsme byly psychology prakticky donuceny k tomu, abychom rozšířily naší družinu. Co na tom, že jsme v první vlně pandemie s nikým nebydlely, takže jsme se nemohly s nikým doma hádat. Nepořádek jsme v bytě měly jak pětičlenná rodina, takže tohle byl stav nejvyšší nouze! (Neplést si se s nouzovým stavem, to je jiná jízda.)

A tak jsme se během první vlny pandemie skamarádily s Carlem a Marion a pustily je do našich životů.

Carl bydlí u mě, nosí divný retro tepláky, ponožky v domácích pantoflích, tílko a čůrá mi do umyvadla. Všude dělá nepořádek a úchylně se směje, samozřejmě v nevhodných situacích. Je to neškodný perverz a občas si od něj oddechnu, když někam vyrazí s Marion nebo s Fatalkou. On moc nic nekomentuje, spíš se jen dívá a občas řekne: „Pěkný, bejku!“ Nebo, jen na mě mlaskne, kývá hlavou a brumlá: „Blbý, kopretinko.“ Jeho léta jsou tak trochu sečtená, nevyzná se v téhle době, kdy není dovoleno plácat sekretářky po zadnici, a proto bydlí u mě, pije lahváče a kdykoliv někdo přijde na návštěvu, tak se schová za roh, vystrčí jen půlku obličeje a nehybně psychopaticky pozoruje dění jedním okem. Přiznávám, je to trochu děsivé, ale dělám, že tam není. Během druhé korony jsem během úklidu, který byl víc než nutný, našla jeho starý oblek, ve kterém měl vizitky. Na nich stálo, Carl Vošoust, obchodní ředitel závodu.

 

Příjmení Marion neznáme. Přišla chvilku po Carlovi a tak bydlí s Fatalkou. Je to pružná běhna (Marion, ne Fatalka. I když…). Zajímají ji muži v uniformách, pracovních oblecích, oblecích, sportovní výbavě, ležérním oblečení, obyčejném oblečení nebo bez oblečení. Většinou někam s námi vyrazí, ale když potká jednoho takového, nebo ideálně celou jejich partičku, odpojí se a několik dní ji nevidíme. Ze skupinových aktivit je úplně nadšená!
Když přijeli američtí vojáci, aby nám pomohli v první vlně korony, vzala si letní šaty, donutila Carla se pořádně obléct, ukradli mi auto a vyrazili na Kbelské letiště vítat osvobozenecká vojska. Následně se přesunuli do Letňan a tam oxidovali do té doby, než byla dostavěná polní nemocnice. Carl vojáky očumoval, stoupal si vedle nich a poměřoval se, kdo je vyšší, protože na tom mu dost záleží. Marion kontrolovala ty zbylé délky. Jsou to oba pěkný čuňáci!

Nevíme, jestli spolu něco Carl s Marion měli, ale myslíme si, že ne. Nebo jen tak trochu. Předpokládáme, že pokud něco proběhlo, tak se Carl vyděsil, usnul nebo z toho Marion elegantně vycouvala. Máme je rozdělené, protože většinou není dobrý nápad s těmahle třema někam chodit nebo jezdit, protože zásah sarkastického maliňáka, Carla Vošusta a běhny Marion se blbě žehlí, ale zastavte je, když už k nám patří.

A jaký imaginární kamarády máte vy?

2 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *