(Boh) Měla jsem koronavirus. Skoro měsíc a nebylo to vůbec veselý. Nebyla jsem v nemocnici, ani jsem neměla horečku, nicméně i tak jsem docela trpěla a minimálně další měsíc jsem se z toho dostávala. Vlastně některé průvodní jevy mě provázejí až do dnes (dva měsíce od onemocnění).
Z nemoci jsem se dostala díky pomoci svého okolí, kamarádů, rodiny, shovívavosti mé šéfové a kolegů a především díky Fatalce, která se rozhodla, že mě v tom po „vyléčení“ nenechá, a každý den mě přišla nakopnout zpátky do života. O tom, že mám koronu, a jaký byl průběh jsem poměrně detailně referovala na svém soukromém facebookovém profilu a to až do chvíle, kdy se mi najednou přitížilo a začaly se projevovat zvláštní vedlejší příznaky koronové a pak bohužel i postkoronové.
Varování: Tohle není univerzální návod, jak přežít onemocnění koronavirem a jak se s následky vyrovnat. Toto je můj osobní příběh, jsem pacient, ne zdravotník. Konec varování.
1. týden – mám koronavirus, ale nemám symptomy
Než jsem šla na testy, byla jsem unavená, přišlo mi, že se mi zhoršila alergie, a špatně jsem pálila alkohol (rozuměj – opila jsem se u Chlapce, co se s ním vídám, tak jak nikdy, celou noc jsem zvracela, měla pocit otravy, nebyla jsem schopná chodit a do postele jsem se vracela po čtyřech. Divím se, že se se mnou stále vídá).
Když jsem přišla o hlas, a to úplně, a měla jsem zimnici, pojala jsem podezření, že by bylo dobré se nechat otestovat. Na testy jsem se dostala přes rezervační systém až za dva dny, tedy šest dní od onemocnění. V té chvíli jsem ovšem byla schopná už řídit auto a sama se do nemocnice odvézt. To už byl nemocný i Chlapec, co se s ním vídám, takže mě připravil o překvapení z výsledku testu, který byl samozřejmě pozitivní. První čtyři dny oficiálního covidu jsem si vzala dovolenou, stejně jsem neměla hlas, a tak jsem po několika letech nepracovala každý den. Zvláštní…
Symptomy se rychle měnily, extrémní únava a bolest hlavy zůstávaly u každého příznaku, a tak jsem tomu začala říkat Covid kolo Bédy Trávníčka. Několikrát denně jsem si něco nového vytočila a s tím jsem se taky pěkně poprala. Už jste někdy měli brnění v jedné noze, horkost v druhé, studené ruce, zácpu, průjem, nechutenství i žravost v jednom dni? Já jo. Co jsem naopak po celou dobu neměla, tak to byla teplota, takže jsem nemohla brát prášky na bolest hlavy nebo chřipku, protože mi srážely teplotu. Jedla jsem tedy jen vitamíny. Celou abecedu vitamínů. Od druhého dne jsem Ferguse předala MammaBoh, protože venčit psa bych nezvládla. Mamka se o mě starala, vozila mi jídlo a stále mě kontrolovala, za což jí děkuju. Stejně tak se starali a zajímali všichni moji kamarádi, kolegové a virtuální přátelé ze sociálních sítí, a to po celou dobu, co jsem byla doma. Děkuji vám všem!
2. týden – testy, eRouška a obvodní lékaři
Díky chronické rýmě a alergii mi onemocnění nestouplo na průdušky nebo na plíce, jen se vše drželo na hlasivkách a v hlavě. Díky technickému zázemí a dobrému pracovnímu kolektivu jsem už druhý týden pracovala z polohy ležícího střelce. Bez bedoffice bych nevydržela. Mozek mi fungoval, zájem o politiku a svou práci jsem měla a se stejným elánem jsem přistupovala i k jídlu. Výjimečně jsem při nemoci neztratila apetit, ale naopak jsem začala trpět obrovskou žravostí. Chuť a čich jsem ztrácela postupně. Chlapec, co se s ním vídám se uzdravil poměrně rychle (asi silný kus), nicméně onemocněl jeho bratr (prokázáno až po druhém testu) a taky můj francouzský spolubydlící, takže jsem si s ním dala kolečko do nemocnice na testy a taky jsem za něj vše vyřizovala na hygieně. eRouška nefungovala, ale jejich PR oddělení 
rychle reagovalo na moje nepříjemné komentáře na Twitteru, které jsem umístila k jejich statusu o tom, jak jsou úžasní. Dokonce mi volali v půl desáté večer, aby se mnou problém vyřešili. To, že jsme s mým spolubydlícím pozitivní, se totiž do našich eRoušek nedalo poznačit. A kód nám taky několik dní nepřišel, což u této nemoci, která se má trasovat, je trochu problém. Po nočním telefonátu ovšem vše naskočilo a najednou šlo… (konspirační teorie si necháme na jindy, ju? Holt síla marketingu a médií).
Ferguse jsem musela předat do psího hotelu, protože za několik dní onemocněla i Mamma Bellissima. Na testy ale šla hned, takže byla negativní. To samé se vlastně stalo i bratrovi Chlapce, co se s ním vídám. Má matka už na další test po několika dnech ale nešla, protože jí obvoďačka na testy i přes alarmující příznaky neposlala, a máma si jej nechtěla platit. Obecně je vidět, že co obvoďák, to jiný přístup. Taky se musím přiznat, že 
vidět záchranku před domem mé matky, když jsem si pro Ferguse jela, nebylo nic moc. Naštěstí jeli jen na testy k sousedům. Sousedé jsou v pořádku.
3. týden – ztrácím čich a chuť (trochu pozdě, ne?)
Chlapci, co se s ním vídám, bylo už úplně dobře, tak mě začal zásobovat zázvorovými čaji v termosce, bábovkou, kungpaem a dalším jídlem, které mi sám navařil. Kungpao mi nechutnalo vůbec, vlastně jsem ho vůbec necítila, a tak mi došlo, že jsem úplně přišla o čich i chuť. Taky se mi začalo dělat hrozně špatně, nebyla jsem schopná fungovat ani na videokonferencích, a tak jsem si vzala dovolenou. Na co bych si ji šetřila, na vánoční dovolenou v tropech?
Na základě instrukce z hygieny jsem po deseti dnech už neměla být v karanténě, ale bylo mi opravdu příšerně a nikoho dalšího jsem nechtěla nakazit, takže jsem začala zjišťovat, jak bych měla postupovat dál. Je to neuvěřitelné, ale po deseti dnech je to prý na mém uvážení podle toho, jak se cítím. Takže něco jako samovyšetření prsu. Ostatně už jsme se i samovytrasovali, teď se samoléčíme, protože praktika vůbec nezajímáme, a nyní se i samouschopníme.
V noci jsem měla problémy s dýcháním a vypadalo to, že se nechám hospitalizovat. Začala jsem se dusit. K ránu se to intenzivním dechovým cvičení pro astmatiky zlepšilo. (Co se v mládí naučíš, během korony jako když najdeš). Z letargie mě taky vyvedl „Kdosi“, kdo našel klíče schované u mého bytu pro případ nouze (co kdybychom umřeli, tak ať se nemusí vykopnout dveře) a ve čtyři ráno k nám přišel na návštěvu. Myslím si, že zmatení bylo na obou stranách, takže jsme se nestihli ani seznámit, „Kdosi“ si prostě 
odemkl, vstoupil do haly, opilecky zanadával a odešel. Je jasný, že skrýš na klíče v našem domě používá více nájemníků. Minimálně ten, co bydlí o patro níž.
Francouzský chlapec, co s ním bydlím, na tom už začal být taky líp (asi jiný oddíl). Počítání jeho karantény vůči té mé jsme ani jeden nepochopili.
Mně bylo stále blbě a začala jsem se dostávat do deprese. Špatně se mi i myslelo, padaly mi věci z ruky, měla jsem brnění v končetinách. Ale nechtěla jsem to nikomu přiznat. MammaBoh začala být taky cajk (no surprise, ta má tuhý kořínek, to víme všichni). Začala jsem aspirovat na korona losera roku.
4. týden – jsme v tom opravdu všichni sami?
Konečně mi začalo být líp, ale pořád to nebylo dobrý. Dost často mi přicházelo na mysl, že líp už bylo. Především ve chvílích, kdy jsem si zapnula zprávy. Měla jsem, a vlastně chvílemi stále mám, nekontrolovatelné výkyvy nálad. Když jsem spala, zdály se mi hrozné sny. Když jsem byla vzhůru, napadalo mě i to, co mě nikdy nenapadlo. Stýskalo se mi po všech, živých i mrtvých. Po těch hlavně. A některé myšlenky byly děsivé. Vlastně stále jsou. Navíc mi v hlavě zněly kecy Aleny Schillerové o tom, že musíme zabrat a pomoci vládě a nenechat ji v tom. (Proboha!)
Nikdy jsem si nepřišla tak sama, milá vládo, takže bych vlastně taky ocenila, kdyby mě nikdo v tomhle nenechal, ale ono to asi jinak nejde. Mám spoustu přátel, co mi volají a píší, a jsem za ně vděčná, ale je jasný, že tohle si musím vybojovat sama. A s vámi, naši milí volení zástupci, to nebude jiný. Navíc vy jste za to královsky placení a je to vaše práce. Tak se kurva začněte snažit, přestaňte lidi obviňovat ze svých chyb a řiďte se heslem: „Pomož si a Bůh ti pomůže!“
Abych pochopila, co se se mnou děje, začala jsem číst vše dostupné o koronaviru, většinou v angličtině. A musím přiznat, že to nebylo hezké čtení. Došlo mi, proč mám tzv. brain fog, čili mlhu na mozku, a proč opravdu nezvládám žádnou fyzickou aktivitu. Protože jsem byla pěkně v prdeli. Chuť na jídlo mě úplně přešla a nově jsem začala zvracet celou abecedu vitamínů, kterou jsem do sebe rvala. Spát jsem potřebovala minimálně deset hodin denně, jinak jsem byla úplně marná. Nálada samozřejmě nic moc. Mého stavu i přes jeho maskování někteří všimli a zareagovali na situaci každý po svém. Kurýr mi přinesl krásnou kytku (od Chlapce), Fatalka mi nabídka walk-and-talk, kolegyně zvýšila pastorační činnost, kamarádi se začali připojovat přes „meet“, můj otec mi volal každý den a máma mě motivovala, jak to umí jen ona (hodně biče a katastrofických scénářů, cukru pomálu :-). Začalo mi z toho všeho pěkně hrabat, a protože obecně nepodceňuji psychohygienu, začala jsem po Skype zase po delší době „docházet“ na terapii.
5. týden až nyní (konec roku 2020) – walk-and-talk
Hlavní je se nevzdat. A to si zřejmě řekla Fatalka, která mě každý den v 7:30 (ish) už skoro měsíc vyzvedává doma a chodí se mnou na pětikilometrovou procházku. Walk-and-talk je to nejlepší, co mě mohlo potkat. Je to forma terapie, kdy prostě chodíte a povídáte si. Tady se to zatím moc nepraktikuje, ale vřele to doporučuju. Tedy pokud rádi chodíte. A já ráda chodím, nebo jsem chodila. První týden byl šílený. Z procházek byl šťastný snad jen Fergus. Nohy se mi klepaly, nebyla jsem schopná vyjít schody, ani mluvit, dýchat a pohybovat se zároveň. Fatalka byla milá, chápající, ale drsná, a nenechala mě naše procházky zrušit. Výjimkou byla jen práce nebo rande u Chlapce, co se s ním vídám, kde zatím pravidelně usínám u filmu hned po úvodní znělce.
Přiznám se, že walk-and-talk je pro mě jedno z mála světel na konci toho temného korona tunelu, do kterého jsem spadla. Začala jsem ještě dělat dechová cvičení, co mě zachránila onu noc, kdy jsem se dusila, zkouším jógu a hlídám si příjem nutričně vyváženého jídla. Co na tom, že ho stále moc necítím. Za ten měsíc korony jsem přibrala sedm kilo a objevil se další korona špek. S Chlapcem jim říkáme 1. a 2. koronavlna, ale upřímně bych se ráda obou vln v pase zbavila.
Jistou emoční i kognitivní nevyváženost i nezájem o práci a dění kolem sebe, řeším s psycholožkou, protože se jako workoholik dostávám do sfér, kde jsem nikdy nebyla, a občas mě z toho chytne panika. Na druhou stranu jsem si konečně plně uvědomila, že v té smršti špatných návrhů zákonů a ještě špatnějších nápadů, které vláda chrlí a předkládá kdykoliv, kdekoliv a komukoliv, není jistý nadhled na škodu, jen je třeba mít balanc. A o ten se teď snažím.
Jsou to nové stavy a nové situace, které mi onemocnění koronavirem přineslo. Začala jsem víc řešit zdraví, změnila obvoďáka, který mě nechtěl poslat na druhý test ani po třech týdnech korony, a našla jsem si novou doktorku, která mě naopak poslala hned na několik testů zároveň – krev, moč a další vyšetření, protože seznala, že stavy (především fyzické), které mám, nejsou úplně v normě. Taky mi velmi rázně sdělila, že by bylo dobré něco udělat s mou 1. i 2. vlnou, kterou nosím kolem pasu, takže jako většina populace budu mít dost neoriginální novoroční předsevzetí.
Nevím, jak ostatní prožívali koronu. Tohle je můj osobní příběh, který není u konce, a který stále žiju. Jsou to tři měsíce od chvíle, kdy jsem onemocněla, dva měsíce od „uzdravení“ a stále z toho nejsem venku. Stále necítím na 100 %, ani nemám úplnou chuť – především u slaného jídla, ale věřím, že se to zlepší. Nehodlám se smířit s tím, že mě nějaký virus připraví o kondici i zdravý rozum a věřím, že když si pomůžu, i Bůh mi pomůže. Minimálně tím, že mi pošle/poslal všechny ty, co mě v tom nenechali/nenechají. A za to jsem mu moc vděčná.
Buďte na sebe opatrní, chovejte se zodpovědně, a pokud vás to sejme, věřte, že se zase dostanete do normy. A že na to nejste sami, i když se možná tak někdy cítíte.
