Co jsem se naučila za poslední měsíc

Tahle fotka s tématem lékarník vůbec nesouvisí, ale zase vystihuje atmosféru z anglického pobřeží, kde jsem se snažila potkat Nicka Cavea, abychom si promluvili o vnitřních démonech a tvorbě. Nechápu, že nepřišel.

(FF) Před rokem jsem potkala jednoho hodného a sympatického lékarníka. Měla jsem tenkrát půl hlavy od krve z extrakce osmičky, nemohla jsem mluvit a tuším, že mi kus krvavé sliny nebo slzy lascivně upadl do výstřihu, kde nic moc není, o což rychleji ten svůdný chuchvalec stékal. Byla jsem sexy a lékárnický muž mnou byl vpravdě ohromen. Jistě na mě nikdy nezapomněl. Teď jsem ho potkala znovu. Tentokrát jsem se jen dusila, slzy a sliny mi v objetí opět stékaly do výstřihu a probírali jsme spolu konzistenci hlenu, proč v noci nespím a pak jsem ho nutila, aby mi dal cibulový čaj, který se samozřejmě nevyrábí (každý si ho přece dělá doma sám!). Byl mnou ohromen znovu. Takže až tam přijdu za další rok řešit třeba vaginální mykózu nebo plíseň na nohou, jistě konečně pochopí, že jsem ta pravá, komu má vařit ten čaj a radit, jak spát celou noc! Těším se moc. A on jistě taky. Nevyplývá z toho nic, snad jen, že pokud líčíte na mistra cechu lékárnického, zvolte si alespoň nějaké nenápadné, sexy onemocnění.

Jsem hrdá na to, jak důstojně a noblesně jsem se po svém milostném Waterloo chovala. Spočívalo to v tom, že jsem pořád pila a psala chlapci, co mi řekl, že mě nechce, že je bezcitný psychopat, sobec a idiot. Myslím, že v soutěži „Nejhorší rande na Tinderu“ tenhle rok jednoznačně vedu. Soutěžila jsem v kategoriích „Na hranici důstojnosti“ a „Míra ponížení, o které se vám ani nesnilo“. Jenže o čem bych jinak psala, že.

Kytka od Bohyně z její chaty, kam jsem jí jela původně pomáhat, ale jen jsem tam opilá loupala ořechy a mudrovala o bytí. Ještě někdo potřebuje pomoc na haciendě? Zapisujte se na pořadník u ní, ona je z nás dvou ta organizovanější.

Tohle je moc hezký citát ukradený z netu a pokusím se ho mít na mysli, než se zase s někým spustím: „Having a deep conversation with someone who has a brilliant mind and a beautiful soul is a new way of making love.“ Vzhledem k tomu, že moje milostné dovádění teď záleží na tom, kdy konečně uklidím celý byt a oholím si celé nohy (takže never again), mám dost času na vymýšlení lepších replik na první rande, než je „Co si od vlastně toho setkání slibuješ? Kromě trochy opileckého sexu, který bude trochu neohrabaný, protože se naše těla ještě neznají?“ Pochopila jsem rychle, že tohle není dobrá druhá věta na prvním rande. Ale stejně nechápu, proč to nevyšlo a proč odešel. Co je na tom špatného, že chci mít protentokrát jasno hned?

„A co tak ráda čtete? Třeba edici Popelčiny střevíčky?“ zeptala se mě nedávno jedna moc milá PR manažerka na rozhovoru. Panebože, vypadám jako někdo, kdo čte Popelčiny střevíčky, blesklo mi hlavou, musím se sebou něco udělat. „Ne, já to nečtu, já to píšu,“ řekla jsem omluvně a snažila se, aby nás nikdo neslyšel. Protože abych já psala příběhy lásky, je od vesmíru ta největší zlomyslnost, které se zatím dopustil, i když se fakt snaží dost. To, že se dívám na Popelku přece neznamená, že to i čtu! Come on.

A ještě Londýn, kde jsem stalkovala Bradleyho Coopera. Prý totiž máme se svými sny mířit ke hvězdám, tak jsem se fakt snažila. Nechápu, že taky nepřišel. Takže alespoň fotka krásného parku, jehož jméno vám sice nepovím, zato vím, že tam kvete spousta druhů nádherných růží.

Prožila jsem si ten díl Sexu ve městě o Samanthě, kdy má chřipku a pláče, že má telefon plný čísel a přitom je sama. Tenhle rituál už máme s Bohyní zažitý. Když je nám zle (zuby, záda, průdušky, všechno a nic, tentokrát to byl zánět průdušek omylem mnou diagnostikovaný za zlomené srdce), padne i poslední pečlivě vybudované vědomí toho, jak všechno skvěle zvládáme samy, a je nám totálně na nic. Jakmile pookřejeme, na stav „nech mě tu ležet, počkám až umřu, už jsem si vybrala i skvělé písně na funus“, případně „nevím, zda to tlení a závan konce sem do bytu proniká zvenku, či to jde zevnitř“ už si ani nevzpomeneme a vesele skotačíme za radostného zpěvu dál. Takže naše dramata jsou jako ten díl seriálu – trvá to dvacet minut a nakonec to dobře dopadne. Mějte hezký podzim, pomáhejte známým na chatách a cestujte!

Příspěvek byl publikován v rubrice Co se nám honí hlavou se štítky , , , , , , , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *