(FF) „Ech mmmd vemuu gjoo deifcní voudu,“ prosím v lékárně. Ano, byl to trochu nerozum a zpupná hrdost, jít na zákrok s osmičkami (zubama, co jinýho?) sama a bez doprovodu, ale to už je teď jedno… Milý hezký lékárník na mě soucitně kouká. Pokusím se proto o sexy úsměv, protože na další čtyři dny potřebuju pečovatele, a z pravého koutku mi ukápne krvavá slina. Ano, vážení, takhle vypadá pokus o flirt, kdy vám vezmou zuby a jste sakra pořád singl, což vám normálně nevadí. Jenže teď vám to asi vadí. Popadnu dezinfekční vodu a z lékárny uteču. „Ať je vám líp!“ volá muž z lékárny, co mohl být můj, kdybych nevypadala jak řeznice po směně. Z pochybných důvodů (a kvůli účtu u zubaře) se rozhodnu i šetřit, takže naskočím do tramvaj, zapomenu, že vypadám jak hrabě drákula a moc se divím, že si ode mě lidé štítivě odsedávají. Vypadám, jako bych zardousila menší vesnici.

Vzpomínám na zubaře, protože momenty v ordinaci se nakonec ukážou jako ta nejlehčí část celé anabáze. A nemyslím tím vulgární vtipy mých kolegyň typu „Konečně tě opíchá primář.“ (Fuj, styďte se, hanbářky.) „Nechoďte o víkendu cvičit, ani nepracujte na zahrádce, prostě žádnou fyzickou aktivitu,“ klade mi na srdce mladý, krásný, laskavý a sympatický lékař (nebo mi tak připadá pod vlivem silných léků) a já se tvářím jako žena, která o víkendu právě chtěla hrozně moc cvičit, moc pracovat na zahrádce a mít co nejvíc fyzické aktivity a důležitě přikyvuji. Přitom bych jen chtěla, aby mi kladl něco někam úplně jinam (varovala jsem vás, že ty léky byly silné. Já za ty asociace nemůžu. Styď se, hanbářko).

„Co všichni vyváděli? Vždyť to nic není, nic mě nebolí, jsem úplně nejvíc v pohodě,“ říkám si, když přijdu domů. Vůbec to nebolelo, všechno jsem zvládla, pan primář je moc šikovný. Ach, jsem statečná královna světa, kam se na mě hrabe Beyoncé. Jdu si lehnout, trochu se mi motá hlava. Střih. O půl třetí ráno vzývám boha i bohyně, v záchvatu fyzické i psychické bolesti volám Bohyni a pláču do telefonu. „Proč nikoho nemáme? Proč se o mě nikdo nestará? Proč jediný, kdo mi dneska zavolal, byl primář? Proč mě tam sakra nikdo nevyzvedl? Proč nás mají všichni jen do postele? Kde jsme zabloudily? Kde jsme udělaly chybu? Řekni, řekni mi to! Proč jsme to celé posraly? A kde, kdy přesně?“ vzlykám a ke královně světa mám stejně daleko jako k Beyoncé. „Proč? Protože když ti chlapi před deseti lety nabízeli domy a děti, tak jsi je poslala do háje, proto. Teď to chceš, ale už to nabízejí pětadvacítkám, tak se uklidni. Proboha, tohle řešíme vždycky, když nás hospitalizujou, někdo umírá nebo se fyzicky sesypeme, to zase přejde. Jdi si lehnout, to přejde!“ říká přesvědčivě Bohyně a já se radši neptám, proč je v horké letní noci doma. Sama. A proč hned zvedá telefon. Asi nápadníky taky před lety poslala do háje. I když jak ji znám, tak spíš někam ještě dál.

Ráda bych řekla, že to byl jediný výkyv, že jsem statečná žena a ta setrvalá bolest, nedostatek jídla ani spánku neměly vliv na moji duševní pohodu. I po pěti dnech ibalginové izolace, zmrzliny a jogurtů, které nemůžu na čas vidět, probouzení v noci asi po půlhodině a děsivých snech o Němkách, co mi zabily kočku (neznám žádné Němky a nemám kočku), jsem stále vyrovnaná a dospělá žena a nezanechalo to na mě následky. Letní jásot z hospody pod okny mě vůbec nevytáčel, s upřímným potěšením  a radostí jsem lajkovala víkendové fotky ostatních z koupališť, obrázky quichů, lučního kvítí, rodinných seskupení a nezdály se mi kýčovité, naopak. Ne, dělám si legraci, nenáviděla jsem celý svět. Odmítla jsem i milé muže, kteří mi chtěli nosit gelové obklady a zmrzlinu. Ne, protože jsem vypadala opravdu hnusně a jako hruška, ale protože jsem zaváněla dezinfekcí a jejich pokusy o návštěvu zase zaváněly fyzickou aktivitou. A  práci na zahrádce nemyslím. Mno, a pak se mi konečně ulevilo, sebrala jsem se, šla ven a předstírám, že se tohle nikdy nestalo. Co z toho vyplývá? Že být singl je fajn, ale když máte někoho, kdo vám vždycky přinese studený obklad a zmrzlinu, tak je to mnohem lepší. Objevné, že? Asi ještě zajdu omrknout toho lékárníka. A tentokrát se u toho pokusím neposlintat.