Nikdo nic.

Protože se nás pořád ptáte, proč jsem rok a půl žila v Budapešti a teď jsem zpátky v Praze i na blogu, mám pro vás jeden příběh if you are interested. Jo, s tou angličtinou jsem otravná, ale žila jsem ve vztahu, kde se komunikovalo anglicky a teď jsem v jednom týmu, kde se taky mluví anglicky. Zvyknete si :). Doufám.

Seznámila jsem se uprostřed pandemie. S Maďarem. Na brazilské noci. V Egyptě. On si myslel, že jsem neohrožená holka, která se ničeho nebojí a šnorchluje strašně daleko od mola, a já jsem si myslela, že to má v životě srovnané. Jenže věci jsou jiné, když se o nich bavíte k ránu u bazénu pod palmami potom, co vypijete v hotelovém baru zásoby bílého vína a vodky a vaše exhibice je umocněná žhavými rytmy, protože zrovna v rámci animace probíhá brazilská noc a překvapivě to není laciné ani kýčovité, ale žhavé, sexy a tušíte průšvih od toho okamžiku, kdy s ním vstoupíte do baru, než v reálu (jo, tohle byla dlooouhá vložená věta). O pár hodin později vás z baru sice vykopnou, ale posilněna několika prudce výživnými drinky si přes svoje černé krajkové šaty přehodíte jeho koženou bundu a listoví palem ve větru s vámi souhlasně šeptá, že někdy stojí za to žít.

Jak to rande dopadlo? No, rok a půl jsem žila mezi Prahou a Budapeští. Bylo to vzrušující, zábavné, vášnivé a nakonec nesnesitelné.

Jeho maďarský temperament probudil i můj temperament a já jsem s údivem zjistila, že vůbec nejsem tak tichá a hodná, jako jsem si vždycky myslela. Moji přátelé i terapeut se divili, že mám emoce, které projevuju! A ani já sama jsem se nestačila divit.

To tak jdete ráno na pláž… a najednou bydlíte v Budapešti

Co začalo jako příběh jednoho rána, kdy jsem šla na pláž a někoho potkala, se přelilo v rok a půl dlouhý vztah, který mi toho dal hodně. Vrchol mého optimismu a víry ve vztah byl, když jsem si v srpnu během stěhování sbalila i velikonoční vykrajovátka. Jinak jsem si do Uher vzala jen to nejdůležitější: mamčiny fialky, podnos na ovoce od taťky, máslenku od sestry, deníček od nejlepší kamarádky, obraz od sestřenky, knihovnu, šatník a drogerii. Můj kluk se mnou měl třetí den stěhování promluvu na téma minimalismu a proč potřebuju tolik věcí. Dneska to nechápu taky.

„Welcome home“, řekl mi ten nicméně ten první večer po mém ofiko nastěhování. A i po tom všem balení, dlouhé cestě a mých pochybách o celé té akci, která mi přišla hrozně definitivní, což nesnáším, mi pomáhal pozdě v noci najít květináče pod kytky, protože přece nemůžou do rána trpět. Byla jsem ráda, že mám s kým usínat a ráno vstávat. Po dvaceti letech jsem zase bydlela s mužem. Chyběly mi české lesy, rodina, přátelé, bičovala mě sžíravá každodenní nejistota, zda jsem udělala dobré rozhodnutí. Bylo to těžké i krásné. Jeho nepořádek a moje touha uspořádat ve svém životě alespoň něco. Jeho i moje výbuchy vzteku. Jeho trpělivost a moje netrpělivost.

Měla jsem pocit, když jsme se hádali, že jsem nekřičela na něj, ale na všechny muže v řadě za ním, minulé i předminulé. Vyplakala jsem staleté slzy. Ten vztah byl intenzivní, divoký a určující. Tolik jsem nepracovala, napůl jsem byla v domácnosti. A během toho, kdy jsem se zastavila, vyhřezly na povrch ukrutné věci o mně. Všechny věci o mně, které jsem si nechtěla přiznat, celá ta pečlivě nejdřív autentická, ale nyní uměle udržovaná fasáda holky, která je nad věcí. Samostatná. Nic a nikoho nepotřebuje, všechno zvládne. Skoro nikoho nemá, všechno o ní ví jen nej kamarádka. Světlo dopadlo i na ta nejtemnější místa ve mně, od dětských traumat po rande s muži. A já jsem se s tím musela vypořádat. A on se mnou.

Roky ve vlaku

Začalo to v únoru v Egyptě na sluncem prozářené pláži, pokračovala v zimní až předjarní Praze, jarní Budapešti, letní Budapešti, a když jsem se dívala na pozvolna zlátnoucí kaštany a platany v parcích, vybalovala jsem si věci. A už ne jenom z jedné tašky. Bydlet půl roku v jedné tašce, kterou jsem převážela mezi našimi městy, byl opruz. Vybalit víc věcí než jen jednu tašku a vědět, že když se budu chtít sbalit, budu na to už potřebovat moji škodovku, byla jiná písnička. We could have it all. A taky jsme to měli. Obrovskej luxusní byt, práce, plány, cestování, psa. A stejně to nestačilo.

„Miluju tě víc a víc a chci se o tebe starat. Jsi první žena v mém životě, ke které cítím odpovědnost,“ řekl a asi to myslel v tom západu slunce upřímně. Zaplout do Budapešti bylo i kvůli těmto větám snadné, hodně mi připomínala Prahu, jen tam bylo všechno větší. Byla levná a pořád bylo co objevovat. Zaplout do vztahu a společného života bylo těžší. Kvůli covidu jsme spolu vlastně hned začali bydlet a nikdy jsme spolu nebyli na rande. Kromě objevování Budapešti jsem se tak věnovala i své oblíbené činnosti – hledání sebe sama. Vzdorovala jsem pochybám i samotě, a psala články, které čtenáře dojmou nebo rozesmějí. Sama jsem přitom zkoumala, kdo jsem a co chci.

Budapešť, my love

Budapešť je obrovská a ohromí vás. Jenže si v ní taky můžete připadat daleko osamělejší. Praha a Vltava jsou poklidné, hezké a milé. Dunaj je temný, hluboký, majestátní. Vehnal mě do spodních proudů a deep water pro mě občas byly nesnesitelné. Musela jsem odjet tak daleko, abych zase našla cestu sama k sobě, a nakonec jsem se rozhodla pro návrat. A to ve chvíli, kdy jsme se přestěhovali na venkov do domu, o kterém jsme se bavili od začátku. Proč? Nevím. Jen jsem měla pocit, že to není ono. Sbalila jsem si věci a odjela zpátky. Znovu se učila spát sama, vstávat sama, nikoho se za den nebo týden nedotknout, nikomu nevyprávět svoje každodenní příběhy, dětství ani plány do budoucna a probírat osudy lidí kolem nás. Znova jsem si osahávala každodenní realitu. Někdy způsoby, na které zpětně nejsem pyšná, ale dovedly mě tam, kde jsem dnes. A na to pyšná jsem.

Nejdřív byl nezvyk usínat sama. Během měsíců se to přelilo v uvědomění, že jsem zase na vše sama. Že nemám s kým sdílet každodenní život, že mi nikdo neporadí s autem, montáží sprchové hadice nebo notebookem. A že to nevadí, vlastně to má i klady. Svoboda versus samota, věčné téma mého života.

Po rozchodu jsem se ptala (ne poprvé), jestli může ta láska a vášeň zmizet? Jen tak? Asi ne. Asi si ji schováme ve svém srdci a necháme si ji tam navždy. A tohle vědomí mi přináší klid.

Courage, holka, courage!

Byla odvaha odejít tam, byla odvaha vrátit se zpátky, i když tady lidé mluví jazykem, kterému rozumím, mám tady rodinu, kamarády, práce, Dejvice. Byla odvaha vrátit se, protože tam jsem přece měla to, co jsem vždy chtěla: muže, psa a dům na venkově, kam jsem se v létě z Budapešti přestěhovali. Jenže ten zdánlivě splněný sen mě začal dusit. Odstěhovat se od někoho je jiný level než někoho vyghostovat. Do ghostování nejsou zapojeni rodiče, plány do budoucna, diskuze o dítěti.

Chtěla bych se vrátit? Ne. Udělala bych to všechno znova? Ano. Společně s terapií a svatojakubskou cestou byla tahle zběsilá, náročná a emotivní jízda to nejlepší, co jsem v minulém roce udělala. Ten muž mě otevřel světu a životu, vytrhl z uzavření, z rutiny, stání na místě. A za to budu našemu příběhu vždycky vděčná, i když už jsem někde jinde. Hodně jinde. Nevím, jestli jsem na správném místě, rozumem ne. Ale cítím to. Nevím, jestli budu navždy sama a bezdětná, anebo zda mi zítra zkříží cestu láska mého života, v kterou samozřejmě pořád věřím. Nevím. Ale už si to užívám. A to je to nejvíc, co teď sama sobě můžu dát.

___________________________

PS: Jo, vím, že nemám na incely a hejtry reagovat, ale…. Ty vaše kecy o staré stodole a vyžilé couře jsou úplně mimo. Get your own life. Já za vaše posrané životy fakt nemůžu. A moje jemné a decentní vrásky taky ne.