Včera večer byla půlka ledna a dneska je půlka února. Jak k tomu došlo? Jednou jsem se vyspala a je měsíc pryč? No, kdo ví, ale pokud bych to mohla shrnout, tak leden byl děsně náročný rok.

A já za ten rok nestihla skoro nic.

Nebo si to alespoň myslím.

Zde jsou poznatky jedné matky z uplynulých týdnů:

• Den, týden, měsíc, rok, kdy jsem nebyla v Ikea, nemluvila o Ikea a neřešila Ikea, jako by nebyl. Dvířka dovezli, zdi přeměřili a počmárali, což mi způsobilo tik v oku, protože mám vymalováno. A boha, to byla cena za celý byt. A i když to bylo před necelým rokem, mám pocit, jako by to bylo včera. Asi proto, že od té doby jsem stále některé kouty nestihla vyřešit, přestěhovat, věci vyházet. No, víte jak…
  Ale zpátky k tématu, včera naskladnili (vy-víte-kde) chybějící dvířka a zlevnili mi myčku. Větší znamení jsem si nemohla přát. Teď už jen hodit granát do staré kuchyně, sehnat dělníky, což nebude těžké, protože právě pracují ve vedlejším bytě. A jak to vím? Pracují již několik týdnů s kangem. A můžeme začít. Po oknech (a vlastně i malování) nejsem na další bordel připravena. Ale nikomu to neřekneme, jo? Kdybych nekojila, asi si vezmu k tomu jeden Xanax. Ale kojím, takže to šílenství obejmu jako správná vyčerpaná matka a můžeme na to vlítnout.
• Už nedělám nic, co bych chtěla, ale jen to, co zvládnu. Je to děsivé a úlevné zároveň. Jsem jako Marie Kondo, které se s třetím dítětem rozpadl její slavný úklidový systém. Mě to potkalo s prvním, nutno dodat, že ani před ním to nebyla žádná sláva. Takže by se to tu dalo celý vystěhovat a Spark od joy bychom stejně nenašli. Ale nechci být škarohlíd. Nakoupila jsem si totiž další organizéry, což je jen ukázka mé nekončící naivity a nepoučitelnosti. Ale třeba to tentokrát vyjde.
• Doposud jsem si nejvíc odpočinula u své zubařky. Dostala jsem drogy a vodu ve sklenici Moser. Do teď na tu návštěvu vzpomínám. Moje kreditní karta taky.
• Plavání jsme zvládli. Teda hlavně Frederik. Bazén super, cvičitelka taky, ostatní matky asi pohodě, no nevím, nebyl prostor k small talkum, protože prostor, kde se převlékáme je i na „Dobrý den“ příliš malý. Z čehož jsem lehce traumatizovaná a lehce vyhajpovaná. Zatím to celé beru jako výzvu. Všech sedm matek se má převléknout a vyřešit si děti na necelých 3 m2, takže ať přemýšlím, jak přemýšlím, nějak mi to nevychází. Sprcha je jen jedna. Takže zatím nejlepší plán je: svlékat se rovnou na Václaváku a k bazénu dojít už ready. Nebo máte někdo fígl jak na převlíkaní u bazénu v hotelu Juliš? Je to někde jiné? Zatím mi všechny matky, se kterými jsem o tom mluvila potvrdily, že bazény v Praze, kde se cvičí s dětmi, asi navrhovali bezdětní architekti.
• Není nic horšího než dětské nemoci. Zatímco Frederik zodpovědně trpí rýmou, já ji mám taky, ale i s horečkou a bolestí hlavy. A strachem z odsávačky. I když to má být bezpečné, tak si pokaždý představuju, jak mu kromě nudle vysaju i mozek a ty jeho krásný modrý oči, který na mě budou vyčítavě koukat, až poběží tou průhlednou trubicí do vysavače. Naštěstí už to po týdnu lazaretu to vypadá, že je to za námi, takže se můžeme zabývat předchozím bodem. Svlékání v hotelu Juliš/před hotelem Juliš.
• Internetem hýbá hysterický výstup matky v autobuse a musím vám říct, já se jí nedivím. Co cesta MHD, co nějaký extrovní zážitek. A vždy je to o lidech, ne o dopravním prostředku. Nechci se rozepisovat, to jsem udělala na svém fb profilu, ale jen aby bylo jasno jsem tým matka. Zkuste si jezdit s kočárem po Praze, na čas a s kojencem a pak cokoliv komentujte.
• Abych se nenudila, tak jsem nakonec začala s Frederikem chodit i na cvičení, kde mi potvrdili, že má horší hybnost. (Tvl, to říkám furt, ale co já tomu rozumím, jsem jen hysterická a přecitlivělá matka, ne?). U dětí po císaři se to prý děje, jen to nikdo tady v ČR neřeší. Prý jim chybí nějaká ta fáze, kdy se točí v rodidlech. Jemu možná jo, mně už v tuto chvíli ne. I když císař je teda taky hnus. Nicméně, ve Francii prý matkám i dětem dělají kraniosakrální terapii nebo něco co se jmenuje osteodynamika. Jelikož osteodynamiku v Praze a okolí dělají 3 lidi a mají plno na další půl rok, vyrazila jsem s Fredem na tu kraniosakrální terapii. Po hodině doteků se mu uvolnily ruce a pánev a začal být nejen veselý (netušila jsem, že to jde ještě víc) a šťastný, ale hlavně začal předvádět náznaky lezení. Mrzí mě, že jsem to neobjevila dřív, že to není běžné po porodu i tady, alespoň v úrovni informovanosti. Ano, není to lékařský podložená procedura a nejsou k tomu léta studií, ale ani Mojžíšovou nikdo z lékařů nechtěl v její době akceptovat, a tak pomáhala ženám na tajnačku. Po jedné terapii je pro Frederika pohyb radostí, převrací se jako kapřík sem a tam a nefňuká, když mu oblékám rukávy. Doposud měl ruce jako dvě nepoddajné větvičky, co se mnou bojovaly a teď mi prostrčí ruku rukávem a směje se u toho. A to mi říkali na babyoze, že je línější a že nejde cvikům vstříc, že to některé děti mají…no tak teď po hodině kraniosakrální terapie se po mně plazí, proplétá se mi mezi nohama a při kojení si sám dává ruce na prsa, což jsem dřív musela dělat sama (protože tak to přece má být…), bohužel s jeho odporem, takže jsem se pak na to vykašlala, protože by se nenakojil. A nevadí mu už tolik klubíčko! Mám pocit zázraku, štěstí a obrovského nasrání. Ale budu se teď soustředit na to štěstí. Nejsem totiž po císaři cajk, i když medicínsky se to „fakt povedlo, kolego!“, a proto tak jdu na terapii sama a uvidíme, co se bude dít. Jo, i tohle jsou tabu, o kterých se v mateřství nemluví, moji milí. Není to jen MHD a padání vlasů. Pokud byste někdo měl podobné problémy, dejte vědět, ráda předám kontakt. Stojí to za to.
• Nechci končit tenhle supr dlouhý deník negativně, takže všem, kteří se dočetli až sem bych chtěla nahlásit, že si pro mě tuhle ráno přišla policie, protože jsem měla zaparkované auto na zákazu u divadla Semafor, kde se furt něco točí a jsou tam zákazy tak často, že už z toho máte bannerovou slepotu. V pyjama jsem se omluvila, auto přeparkovala a vyfásla jen malou pokutu, za což jsem jako samoživitelka byla vděčná. Byl to neotřelý zážitek a nebýt v nočním úboru a s mastnýma vlasama, asi bych se snažila i flirtovat, protože oba strážníci byli fakt moc milí a chápaví. Což jsou momentálně jediné kvality, které mi u mužů imponují. Pak jsem se na to ale vykašlala, protože pokusem o flirt by pokuta nižší nebyla a trochu tu hrozilo, že bych si srazila leda tak své sebevědomí, co se mi plazilo někde u holých kotníků, a tak jsem se pány policisty alespoň pokusila nepřejet, když jsem nacouvávala pod zvednutou policejní pásku a mazala zpátky za chůvou, které jsem mezi dveřmi vrazila Frederika do rukou se slovy “Přišla si pro mě policie, musím dolu!”. Holt priority…