(FF) Z jakékoliv párty se dá odejít buď důstojně, nebo úplně na káry a s ukradenými botami absolvovat cestu domů nacpaná společně s dalšími pěti lidmi v alfě romeo. Ten první způsob jsme s Bohyní asi ještě nevyzkoušely. Proto taky společně vyrážíme jen minimálně. Pak se z toho rok vzpamatováváme my i hostitelé.

Když vám nějaký nápadník z onlinu začne posílat nevyžádané fotky svého těla, je jasné, že dříve nebo později (spíš dřív) vám pošle i velmi detailní fotku svého nádobíčka. Varuju vás – na nádobíčko a příslušenství není zblízka, foceno s bleskem, moc hezký pohled. Touze po setkání mimo online taková aktivita vůbec nepomůže. A nepomůže ani, když chtivý muž přidá k fotce údu svou ruku. Asi pro srovnání velikostí. Jediný způsob, jak se tohoto bizáru zbavit, je blokace. I když nevím, jestli je horší tenhle nápadník nebo ten s požadavkem, aby mohl prdět už na první schůzce. Je to tak nějak nerozhodně. Takže jsem pořád singl.

Nikdy si nepřipadám starší, než když mi někdo řekne, že mě ten účes báječně omladil, nebo mi poradí, kde přesně se nachází účinný krém na vrásky. S tou kosmetikou je problém i při nákupu na internetu: stačí si jednou zadat do vyhledávače krém na vrásky a za pár hodin už vás váš vlastní, do té doby milovaný notebook vtíravými odkazy posílá na kompletní plastiku.

Celý den jsem si myslela, jak jsem ukrutně sexy a opálená a načichlá espritem Londýna, a proto na mě všichni koukají. Teprve navečer mi při posledním přesunu pomocí MHD došlo, že když se chytím madla v tramvaji úplně nahoře, vyjedou mi úpletové šaty až k pasu. Jo, moje kalhotyk s kočičkou Wednesday viděli všichni. No nic. Jsem hambářka. Nezáměrná.

Strávila jsem týden v Anglii. Cestou zpátky jsme na pasovce všichni čekali hodinu a čtvrt, protože fungovala jedna přepážka, na které úřednice každého podrobila pečlivému zkoumání a nakonec  prostě zavřela a odešla pryč. Nevím, jestli byla naštvaná na sobotní večer, na nás nebo na celý svět. Pak mě v tramvaji hodně silně a skoro záměrně načutla starší paní, i když to vůbec nebylo nutné, a já si hodně rychle uvědomila, že jsem ze země, kde je to samé “excuse me” a “sorry”, zase pěkně doma. Máte podobné zážitky z návratu do vlasti, nebo přijíždíte s písní na rtech?

Díky letním postřižinám teď vypadám, jakože mám mokrou trvalou. Zatím to nikdo nekomentoval. Taky mě nikdo ještě neviděl, neboť se skrývám na předměstí. Ale kdybyste mě náhodou i tak potkali, tak ne, nezbláznila jsem se. To jen moje vlasy.

Nedávno jsem přespávala u kamaráda. A nemohla jsem spát. Za a) jsem byla příliš rozrušená jeho vůní a faktem, že se mezi námi (skoro) nic nestalo, a za b) na nových místech vždycky špatně spím. Takže jsem v hluboké noci (zatímco on klidně chrápal vedle mě. Vedle mě!) přemýšlela o tom, jak je to nebezpečné spát v cizím bytě, co všechno se mi může stát a za jak dlouho by po mně nastala sháňka. Ano, jsem trochu neurotická. Ale! Pak jsem četla, že pokud spíme na novém místě, polovina našeho mozku zůstává vzhůru, abychom zůstali ostražití vůči hrozbám. Alespoň to tvrdí Current Biology (kterou pravidelně čtu k nedělnímu croissantu). Spíme tedy stejně jako delfíni nebo lachtani, s naplno zapnutým obranným módem. Takže jsem úplně normální. Ale stejně radši příště někomu řeknu, kde přesně se o půl čtvrté ráno nacházím. Moje obranné mechanismy totiž v přítomnosti temných jižanských typů pravidleně selhávají.