Co se nám honí hlavou

Dvě třicítky po čtyřicítce

Když nepíšeme na blog, tak je jasné, že žijeme (a pak máme o čem psát). A taky je jasné, že nám budou přibývat sledující, stejně jako na Twitteru nebo Instagramu. Nevíme, proč tomu tak je, ale bývá to pravidlo: čím míň píšeme a sdílíme, tím víc rostou čtenářská čísla navzdory všem marketingovým poučkám. Svět nás sleduje (a následuje). Nebo dělá to, co jsme navrhovaly před lety. A pořád z toho máme pocit zadostiučinění, i když už jsme někde úplně jinde. Napíšu o tom v dalším postu. Zase za rok a půl. Zhruba. A zatímco svět víří v divém rytmu čardáše, mezitím jsme se jedna tiše a nenápadně a druhá s veškerou pompou přesunuly do další životní dekády. A jaký to je? Je to skvělý. 

 

Anyway, jak poznáte, že máte čtyřicítku na krku?

Dokážete se zasvěceně bavit o čemkoliv a fakt to vypadá, že tomu rozumíte. Absolvovaly jste totiž už tolik small talků, porad, rande a (po)hovorů, že fakt skoro všemu skoro rozumíte nebo tak vypadáte. Občas sice pořád vstoupíte do diskuze nenuceným „nevíte, kde je tady toaleta?“, protože ten urogenitál už taky není nic moc, ale většinou přispíváte k diskuzi věcnými připomínkami a faktickými znalostmi. A není to nuda. I když to tak zní.

Rozchody a tzv. chyby sice pořád bolí, ale už taky víte, že věta „to přebolí“ není jenom prázdná fráze. A taky víte, že moře sice je plné ryb, ale už si nejste tak jistá, že se vám ještě chce hledat rybářské kalhoty a nahazovat udičku, když to za to nestojí.

Chodíte (skoro) úplně pravidelně na preventivní prohlídky, protože už jste absolvovala víc pohřbů, než byste chtěla. Taky se zamýšlíte nad duševní hygienou, cvičením a zdravým jídelníčkem. Nejenže zamýšlíte. Kvalitní potravinové doplňky a vitamíny jsou vaši kamarádi a víte o nich tolik, že to můžete použít v bodu 1. Pokud to bude někoho zajímat, což asi nebude, ale stejně mu to řeknete. Na terapii chodíte a nestydíte se za to. Chodit by tam měl každý. Když se totiž podíváte na svět perspektivou, že jsme možná všichni jen přerostlé děti se všemi svými (víceméně potlačenými) sny, traumaty, přáními a touhami, začnete být tolerantnější. I sama k sobě.

Minimalizujete, třídíte, uklízíte. Jak police, tak život, sociální sítě a špajz. Protože vám tak nějak dojde, že asi nejste nesmrtelná. Vaše myšlenky a humor možná jo, ale vy možná ne.

Ten botox možná nebyl špatný nápad, ale dá se žít i bez něj. Zato s mimikou. 

Trochu vám padají tváře, ale zatím to není moc vidět. Slyšela jste, že už je na zákroky pozdě (asi tak o dvacet let), ale když vám někdo slíbí, že vám dohodí fakt moc šikovnou doktorku Na příkopech, tak nad tím pořád ležérně mávnete rukou. Je čas.

S paní z finančáku a sociálky si už tykáte, protože obě víte, že ty ty samé průsery budete řešit i za rok, ale strašně moc doufáte, že ne. Že konečně budete ta zodpovědná OSVČ, která nezapomíná, že je OSVČ, má v pořádku papíry založené ve spisové dokumentaci (muhehe) a žádné přeplatky/nedoplatky/dopisy/překvapení v záloze. 

Vaši tajní milenci a osudová dramata už buď vyšuměli a dneska to nechápete, anebo se stali vašimi blízkými kamarády, což vás sice překvapilo, ale taky vám došlo, že to jsou taky jenom lidi.

Možná už jste vyrostla z těch traumat, které ve vás zasela rodina, sousedka, učitelka, profesor matiky, učitelka na klavír, teta Věra, případně vy sama sobě, ale spíš ne, ale taky víte, že s pomocí terapie, přátel a zásob vína to zvládnete. A možná svým dětem tolik ran neuštědříte. Tedy, určitě ne!

Občas přemůžete lenost a už si i tělo natřete krémem, protože gravitace je prostě mrcha. 

I když má váš šatník k minimalismu daleko, už víte, co vám sluší a co ne. Bohynin kostým včely by to tom mohl vyprávět. Snad si ho letos navleče! Příležitost bude, tuším.

A jak řekla správně Bohyně, když jste ve stresu z nedostatku (zakázek, práce, peněz, energie), nedopřejete si většinou žádný healing time, protože máte pocit, že na něj TEĎ nemáte čas ani právo. Že každá minuta „ztracená“ relaxem je minutou, kdy jste měli naháněte něco zvenku, nového klienta, zakázku apod. čímž se dostáváte do smrtící (ok, minimálně pro byznys smrtící) stresu, nejistoty, a později i zoufalství a beznaděje. 

Takže healing time na první místo za KAŽDÝCH OKOLNOSTÍ. Všechno ostatní už se nějak porovná. A já se jdu dívat na Stranger Things, protože když se mění všechno (a všichni kolem), aspoň ten netflix je jistota.  

Jana

Jeden komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *