Jak jsem rok randila na Tinderu

Ano, znám lidi a nejsou to kamarádi bratrance kamarádky recepční z práce, ale reální lidé, kteří se online seznámili a jsou šťastní. Nepopírám, že se na Tinderu jiní lidé můžou seznámit a nechci nikomu brát iluze. V ruletě taky někdo někdy vyhraje.

(FF) Zatímco rok 2017 jsem věnovala množství prací a projektů, cestování a vydělávání, na jeho konci jsem se rozhodla zvolnit a mít alespoň nějaký osobní život. Když pominu rodinu a koníčky, myslím osobním životem – Tinder. Hned v listopadu jsem se sešla s řeckým spisovatelem, který mi řekl, že jsem nová postava v jeho příběhu. A to se mi nelíbilo. On je přece postava v mém. Takže zatímco on se chtěl bavit o eskalaci drama v příběhu, já jsem přemýšlela, zda mám oholené nohy. Bylo jasné, že to neklapne. Nakonec mi nabídl, že můžeme být přátelé, nebo manželé. Každopádně obě varianty byly bez sexu. Brzy proto následoval chlapec ze Slovácka, který má ňadra přirovnával v jablíčkům a měl takový nepořádek v pokoji, že nemohl ani rozsvítit a tak načnul slivovicu. Asi i díky ní mě líbal divoce a vášnivě. O dva dny později byl na obědě na rande s mou kamarádkou. Zasmály jsme se tomu (trochu hořce) a šly dál.

Následovala letní láska v lednu, protože o Vánocích jsem potkala portugalského fotografa. Bylo to divoké, umělecké a romantické, protože za mnou létal třeba na otočku na dvanáct hodin. Nikdo mi ovšem neřekl, po kolika týdnech či měsících se zasněné vyprávění o portugalských pomerančovních a šepotu korkových hájů promění ve špinavé ponožky v koutě a tolik chlupů a vlasů v koupelně, že bych si z nich mohla sestavit milence nového, ale pro mě to bylo až nepříjemně brzo. Mám o lásce dost přehnané představy, ale tohle plus jeho nevyzrálost a neschopnost se o někoho opravdu zajímat naši romanci zakončilo. Rozešli jsme se kultivovaně, hezky a romanticky v kultivovaných, hezkých a romantických Benátkách. Byla jsem hrdá na to, že moje love story už nekončí pateticky a že se chovám dospěle. K tomu se taky ještě dostaneme.

Prosím vás, to jsou ilustrační obrázky. Tohle se nestalo.

Následoval muž s obličejem prince Krasoně, můj vysněný ideál odmala s klasicky krásnou tváří Armani modela s modrýma očima a tmavými vlasy. Když mě na ulici před kavárnou poprvé na prvním rande políbil, byla jsem tak v šoku, že jsem málem srazila z unicyklu Tomáše Sedláčka, který ležérně vlál kolem. „Hlavně moc nemluv a buď hezká,“ kladla mi Bohyně na srdce, abych Kena nevyděsila. Tak jsem se toho držela. Ken Krasoň byl vzdělanější než já, úspěšnější a mohl za mnou z práce odejít, kdy chtěl. Co byl tedy problém? Pocit, že mu svět něco dluží. Což by možná člověk mohl mít ve věku 45 plus vyřešené. Nebo ne? Nebo si možná jen já myslím, že je někdo perfektní. Ani jeden jsme nevěděli, co od toho druhého chceme, protože všechno bylo v pořádku, ale vlastně tam nebylo nic navíc. Ken a Barbie, nazvala jsem naši story pracovně. A tak když Ken odešel do svého plastikového domečku nevědět, co chce, a Barbie nevěděla, co s načatým létem, navlékla si nevinně bílé šaty a následoval několikatýdenní výpadek, kdy se seznámila s Motorkářem, kterému zrovna přišlo, že by mohl s někým zamést. Story s Motorkářem přeskočím, známe z předchozích vyprávěnek. Touha po svobodě, moje divné představy o lásce a tak… dospěle a rozumně jsem se nechovala celý další měsíc. Nicméně chtěla jsem celé to Tinder randění, pokud to bude nutné, přežít přesně rok, do listopadu. Neukončené projekty mě totiž trápí. Když jsem ale v říjnu seděla u večeře a vína s mužem, který mi vyprávěl o Nesnesitelné lehkosti bytí a Labutím jezeře a ptal se, jak to mám s orgasmem, došlo mi, že jsem unavená a už fakt nemůžu. Slyšet o dalším životě, love stories, názorech a vůbec. Takže jsem ho políbila a šla pořád ještě letní nocí domů. Sama.

A co z toho všeho vyplývá?

1. Že je Tinder obrovská legrace a zábava a jedna vteřina swipe right nebo left vám může přinést příběh, o jakém se vám dosud nesnilo. Nebo noční můru. Ale to je riziko jako u každé jiné online hry.

2. „Co si od toho setkání slibuješ? Kromě trochy opileckého sexu, který bude trochu neohrabaný, protože se naše těla ještě neznají?“ není dobrá druhá věta na prvním rande. Na upřímnost nesázejte. Vsadila bych spíš na autentičnost. Pokud bych ji v sobě ještě někdy nějak našla.

3. Zjistila jsem, že mám kouzelné léčivé a terapeutické schopnosti. Většina mužů, kteří mě „nemohli milovat“, se do půl roku, co odešli, zasnoubila nebo oženila s prsatými brunetkami, které uměly vařit. V mužích vyvolávám lásku. Sice k někomu jinému, ale stejně! Hurá.

Aplikaci jsem si odinstalovala a dala šanci osudu. Taky tak trochu závidím všem, kteří na Tinderu nikdy nebyli.

4. Chodila jsem s muži, co měli kartičky (práci od 8 do 17 nebo jak to je), volné večery a víkendy, jenže tam se mlátila má nepraktičnost s jejich řádem. Pracuju o víkendech a chodím ven v pondělí dopoledne, takže to neklape. Randila jsem tedy i s freelancery, protože jsem si myslela, že lépe chápou, že někdy nemám volné večery a víkendy, jenže tam se zase mlátily naše přecitlivělé duše a neumělé zacházení se svobodou. No, ještěže jsme se nemlátili navzájem. Ono na tom (ne)řádu ve finále asi nezáleží. Až někoho potkám osudově (haha), tak si to nějak sedne samo (haha).

5. Pořád nevím, jestli sblížit se s někým je ta nejtěžší nebo nejsnazší věc na světě. Myslím, že nejsnazší, když je to ten pravý člověk. A v pravou chvíli. Ale co já vím. Moje experimentování mě v některých případech mrzí dodnes. Na druhou stranu jsem ale ráda, že vím, že dokážu roztát. Že všechno pustím a nechám být, že jsem ochotna to risknout. Špatně a neuměle, ale ano. A možná to bude stačit. Možná ne. Ale to je ve hvězdách. V těch, co (zatím) nepadají.

6. Sice na mě nikdo nečeká doma nebo na letišti, ale čeká na mě pravé šampaňské v lednici v Champagne u fotografa, prosecco u Kena, oběd s bankéřem v London City (až budu mít cestu kolem, jasně) nebo rande s potrhlým, ale citlivým fotografem na Letné. Nic, co by žena 35+ nutně chtěla a potřebovala, ale na druhou stranu jsou i horší vyhlídky. A tohle zvenku určitě vypadá jako problémy rozmazlené fifleny, která vlastně neví, co chce. 

7. Roční Tinder experiment mě stál spoustu času, energie, emocí a peněz. Lituju ztráty emocí a času, jinak ničeho. A hlavně si myslím, že by si to celé randění a poznávání druhých asi člověk měl snažit užít. Protože hledat někoho je pekelné a nikdy nevíte, na jakého psychopata narazíte. Jenže další možností je se na randění vykašlat, a to nás taky bavit nebude. Bezbolestnou variantou by nejspíš bylo se s těmi muži kamarádit než se uměle snažit hrát si na vztah. Jenže znám se. Takže i když mi chybí zážitky z cest jednoho, rozbor politiky druhého a tipy na výstavy a knihy třetího, tak přátelství prostě někdy, když vylezete z postele, nemá na čem stavět. Teď jsem chytrá, že jo, když je po všem.

A tak si myslím, že láska tam někde opravdu je, jen je načase jí dát šanci projevit se jinak než vteřinovým vybíráním a přebíráním obskurní přehlídkou Tinderu. Že to bude přirozené. Bez shody na Tinderu. Protože jedním posunutím, jednou vteřinou už nechci rozhodovat o tom, co se stane a co zažijeme. Možná jsem se snažila udělat z lásky něco dosažitelného na jedno svajpnutí, něco, co se dá s trochou snahy vytvořit s náhodně vybraným jedincem náhodným počítačovým pářením. To už nemůžu. Ani nechci. A možná tam byl a já klikla doleva. Kdoví. Vím jen, že už nemůžu devalvovat sebe ani lásku. Vím, že osud to zařídí. Nebo ne. Alespoň si to můžu namlouvat.  A tentokrát to bude jeden z těch příjemnějších sebeklamů.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co se nám honí hlavou se štítky , , , , , , , , , , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Jak jsem rok randila na Tinderu

  1. lada napsal:

    skvělé počtení, jako vždy nemám co dodat a souhlasím :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *