(FF) Nový randící trend dnešní doby se jmenuje „polštářovaná“. Nespočívá v bitvě ve spodním prádle, i když to může být lákavou součástí, ale v přístupu, kdy se snažíte vyhnout tomu, že randění (hodně) přes třicet (někdy hodně) bolí, je plné neúspěchů, neobratných polibků a trapasů, které vás rozeberou na prvočísla, ale jako jednička si nepřipadáte. A když je vám přes třicet nebo čtyřicet, je to všechno ještě násobeno minulými zkušenostmi, zlomenými srdci apod. Takže co uděláte? Vypolštářujete si tu děsnou realitu, uděláte si ji pohodlnější, aby případný náraz, se kterým cynicky počítáte, tolik nebolel. To si myslíte.

Nakonec se ukáže, že náraz bolí úplně stejně, nebo ještě víc. Smysl polštářované spočívá v tom, že toho máte „rozjednáno“ víc. S jedním si píšete a scházíte se, s druhým máte třeba desáté rande, zatímco s někým jiným první. Já jsem samozřejmě nevěděla, o co jde a co se teď na randící scéně děje, proto mě poslední dobou zaráželo, kolikrát mi muži píšou o něčem, o čem jsme se spolu my dva nebavili. Aha, prostě si mě „jen“ spletli. Ono pamatovat si, komu co vykládám, zvlášť když jsou to lži o věku, práci, vztahu, stavu a všem esenciálním o vás, je náročné. Vědět, co jste komu říkali, musí být fuška. Já říkám všem pravdu a na nic si nehraju, protože mi to připadá zbytečné. Nejsem tak čestná, jen si špatně pamatuju a přijde mi zbytečné si navzájem lhát. Takže mě trochu překvapilo, že jsem do skupiny polštářovaných zapadla. Sice nevědomky, ale stejně. Jenže mně se nedaří rozmělňovat pozornost mezi víc lidí. Je to totiž sakra poznat. A tak mi po několika týdnech a měsících došlo, že jsem se do téhle skupiny jedinců, kteří vlastně nic nehledají, jen se rozhlížejí (zatímco doma mají partnerku, manželku, nebo taky ne), většinou jsou nezralí, bojí se odmítnutí, mají komplex nebo nevyřešené rány, nepracují na sobě, sama zapadla ne proto, že bych byla stejná (doufám), ale proto, že jsem si nespecifikovala, co mezi nimi vlastně hledám! Také jsem se šla na seznamku „jen“ podívat. Jenže když to podívání zajde k polibkům a k návštěvám doma, tak už to pro mě intimní prostě je, a basta.

Mít víc polštářů je samozřejmě opojné, marnivé a dekadentní. Budou mi chybět. Velmi těžko se mi jich zbavuje. Vypolštářovávali by mi volné dny, víkendy, večery i osamělé noci, aniž bych doteď věděla, o co jde. Ale vím, že víc polštářů nepotřebuju. Chci jeden. A je mi jasné, že dokud nevyhodím ty frivolní dečky z pohovky, není tam místo pro tu hedvábnou náruč, ve které mám spočinout. Naivní? Možná. Ale berte ženě její sny…