(Boh) Nemám dobrou náladu a nemůžu přijít na to, proč. Vlastně je toho tolik. Tolik malých negativních kapiček, které se slily do jedné řeky, že nejsem schopná rozlišit, co je pravým důvodem mého smutku. Podzimní deprese? Ucpané potrubí? Zima v kanceláři? Horko v kanceláři? Hledání nového bydlení? Nevyspání? Přístup mé matky k nové bundě? (Béžová prý není praktická. Není, ale i tak ji chci. Všechno nemusí být nutně praktické.) A všechno zároveň nemusí být veselé a barevné. Někdy jsou prostě dny, kdy se nic úžasného neděje, dny kdy se ne a ne naladit na správnou vlnu. Dny, kdy mi nezbývá nic jiného než dělat následující:
1, Volám kamarádům. Jsou zvyklí. Většinou nehlásím, že „všechno stojí za prd“, jen se koupu v pozitivním hlase svých spřízněných duší s vědomím, že mě mají rádi a že je vlastně všechno v pohodě. To pomáhá. Pokud mají na mě čas a pokud se jim vůbec dovolám.
2, Otravuji Drahého. Ten ale většinou čas nemá a navíc na mně vždycky pozná, že se něco děje a o to příliš nestojím. Navíc dost často některá pnutí způsobuje on, tak jak bych mu mohla zavolat?!
3, Šmíruju boty, šaty, módu. Kdekoliv. Mrknu se co je nového u Louboutina, Oscara de la Renty, Valentina a jiných. Pokud nepomůžou vizuální vjemy, je na řadě mentální inspirace.
4, Čtu si blog Paulo Coelho. Každá jeho myšlenka je dokonalá, čistá a inspirující. Je to jako poslední záchrana před pláčem na toaletě. Pokud ani on nezabere, je tu krok č.5.
5, Sladkosti a esoterické weby. Ano, uchyluju se k sušence Mile a Věštírně.com, kde si nechám zenovými kartami naflákat esoterickou pravdu o hlavu. Je to k neuvěření, ale vážně  to pomáhá. Zatímco totiž spořádám Milu a uklidním se, všechno vypadá jinak. Začnou se mi ozývat kamarádi – mají mé zmeškané hovory, dohodnu si aktivity na večer a práce mi najednou jde od ruky. Mou motivací k větším výkonům (na pracovišti i na sportovišti) jsou obvykle ty nové úžasné třpytící se botky, které jsem v rámci boje proti splínu viděla a taky fakt, že jsem zase snědla Milu!