(FF) “Panebože, vždyť já tam už nikoho nepoznávám!” vykřikly jsme se sestřenkou shodně při kradmém a nenápadném pohledu zvenku do hospody, kde se právě odehrával náš třídní sraz. Plešatý otylý chlapík, pani s účesy ve tvaru květáku na hlavách, lidé v podivném beztvarém oblečení. Ach bože. Naše noční můry se splnily! Nikoho nepoznáváme a všichni vypadají nějak… divně. Jako lidé z Prostřeno nebo kýho čerta!

Po vstupu do hospody jsme se uklidnily. Náš normální stůl plný normálních spolužáků, z nichž skoro všichni vypadají jako tenkrát před lety, byl samozřejmě ten vedle květáků. Zatím žádné pleše, ani velká životní dramata nebo pivní vany, ani žádná po letech svěřená tajemství, kdo koho miloval a kdo koho pořád miluje. Prostě žádná Vybíjená se Simonou Krainovou v hlavní roli, jen jsme jedli, pili, hodovali, vzpomínali a drbali…

Naši spolužáci ze střední jsou svědkové našeho života, ať už chceme nebo nechceme. A i když máme teď lepší kabelky nebo jsme hubenější (nejlépe oboje najednou), tohle jsou lidé, kteří nás znali ještě předtím, než jsme se vydali do světa. Na srazu si tak uvědomíme, že opravdu stárneme. Ale taky to, že zatím, díkybohu, stárneme do krásy a prosperity. Je nám 35 (mně teda pořád 30), ale pořád se ve světě i životě rozkoukáváme, pořád je většina opravdu zásadních věcí před námi. Podle psychologů jsou třídní srazy setkáním s vlastní smrtelností. Já jsem se se svou smrtelností setkala až ve čtyři ráno, kdy jsem doklopýtala po náloži piv a vodek domů…

Dalším přínosem srazu prý může být “doplnění slepých míst ve vzpomínkách nebo nová interpretace starých historek”. Z nové interpretace starých historek mám v hlavě guláš doteď, zato mám pár slepých míst z tohoto večera, která doufám za deset let doplním na dalším srazu.

Fatalka maturuje:)

Sraz je bezvadnou příležitostí jednak k bilancování (kdo jsme byli tenkrát a kdo jsme teď), jednak k poměřování se (kliniky plastické chirurgie mají v Německu dokonce záhlaví: čeká vás třídní sraz?). Bilancování, poměřování i plastika před srazem mě minuly: už před setkáním jsem tušila, že jaksi nemám co poměřovat, když nemám ani auto, ani děti, ani manžela, dokonce ani psa. Ale momentálně mám svobodu, pořád hezkou tvář a navíc zkušenosti, takže no stress.

Takže si to shrneme:

Na třídním sraze je důležité:

1. vypadat lépe než před lety nebo minimálně stejně,
2. mít fotky
3. mít promyšlenou logistiku – zatímco já zmákla jednu stranu stolu, moje sestřenka zmákla druhou a tady v Praze si to všechno v klidu povíme
4. když přijde moment, že jste úplně ztracená, kdy jedna parta řeší dětské kašičky a druhá design, zaveďte řeč na něco, co znají všichni – Stardance! Stockist i vánoční design Ikea jsem si hned druhý den samozřejmě vygooglovala, ale pozdě bych honit, že.

5.   jít tam. Jak říká citát, na jehož autora si nemůžu vzpomenout: Nebraňte se setkáním se spolužáky ze střední, na srazu totiž nečekají jenom oni, ale také naše staré sny.

6. užít si to. Sraz je návrat k nám samotným před lety. A já se už teď těším, jak výživné budou další setkání. Za deset, dvacet, třicet let… Protože právě ve věku 40 až 50 let se na srazech oživují staré lásky. Máme se na co těšit.

Byl to moc hezký večer (a teď nemluvím o tom, co se dělo po třetí ráno – každý třicítka ví, že tou dobou má už dávno spát). A zbytek? Víte jak – co se stalo ve Vegas, zůstane ve Vegas.

Krásný advent!