„Proč tolik chodíš?“ zeptá se mě občas někdo. Chození je vedle psaní jednou z činností, které mě příjemně definují.

Navíc – po chůzi se báječně píše. Takže chodím, protože:

1. Vyčistím si mysl. Moje hlava je často přeplněná. Je to jednak tím, jaká jsem (všechno analyzuju a overthinkuju až do mrtě), jednak mojí prací – píšu, čtu, hledám si informace, dělám rozhovory. A někdy je toho moc. Během chůze se všechno v hlavě pěkně protřese, vytrousím to nepotřebné, k mnoha věcem si doslova dojdu. Vždycky se vrátím s lepší náladou i optimističtějším pohledem na svět.
2. Je to fyzická aktivita, kterou tělo bez problémů zvládá. Občas prosedím doslova měsíce bez hnutí u počítače a píšu (jo, je to strašný). Ale jakmile vyjdu a rozejdu se, po pěti, deseti kilometrech se něco v těle přetočí a já bych mohla jít až na konec světa.
3. Jsem na sebe hrdá. Ať už si pomocí chůze splním sen (cesta do Santiaga), nebo jen během putování bojuju se svým strachem (z výšek) nebo egem a soutěživostí, nakonec jsem na sebe hrdá. I třeba jen proto, že jsem nakonec brzo ráno vstala a šla, i když jsem se do jedné nutně „musela“ dívat na seriál.
4. Den chůze do cíle je křišťálově čistý. Mám start, mám cíl, vím, že si vezmu batoh na záda a půjdu. Mezitím sice řeším nějaké věci (kde se najím, napiju, kudy půjdu), ale základní body jsou jasné. A já občas v životě potřebuju úseky, které jsou jasné, protože jako singl na volné noze mám velkou svobodu, kdy na mě nikdo nezávisí. Na druhou stranu jsou kontury dnů hodně rozostřené, a i když jsem disciplinovaná a zodpovědná, je fajn mít dny s takhle jasnými body.
5. Některé trasy dýchají nostalgií. Občas chodím novými cestami, jsou vzrušující a neokoukané. Občas nechám nohy vést mě po paměti. Každý rok chodím třeba cestu Protifašistických bojovníků ze Zbiroha (letos mi to vyšlo pěkně na 8. května a výsledkem je tenhle text). Myslím na babičku s dědou, přemýšlím si o proměnách svých i krajiny. A většinou mě doprovázejí nějaká dvě zvířátka. Letos motýli.
6. Je to krásná společné aktivita. Zmíněné body fungují, když jdu sama. Když se přidá někdo další, většinou společné putování vztahy posiluje, vnáší do nich ještě další element, ať už je to rodina nebo přátelé, ať společně mlčíte nebo probíráte všechno od receptů na chřest až po duši, protože témata se střídají stejně jako krajina kolem. Se sestřenkou jsem takhle šla do Santiaga, během rodinného putování jsme ušly i hřebenovku, s kamarádkou Jindrou jsme chodily při covidu… PS: Při delších cestách je nicméně fajn sladit si představy o cestě i fyzičku :).
7. Chůze je mojí meditací. Na mou všímavost a citlivost cílí ve městě hodně podnětů, ať už z vnějšího světa nebo od lidí. Oproti tomu příroda prostě je. V ní se nemusím na všímavost soustředit, protože taky „jen“ jsem a jsem nejspokojenější. . Příroda není místo, kam utíkám, ale domov.

A pak dojdu domů a píšu. Ty nejlepší texy a knihy totiž nechcete jen dočíst, ale projít. Tak šťastné cesty nejen v červnu!