Co se nám honí hlavou

PO ČEM ŽENY TOUŽÍ – vzkaz mužům nejen z Tinderu

(Boh) Pamatujete si na film „Po čem ženy touží“ s Melem Gibsonem v hlavní roli? Už nevím, proč se v něm Mel oblékl do silonek a s fénem upadl do vany, ale co vím určitě je, že dostal elektrický šok a prozřel. Tedy, prozřel…no, začal slyšet myšlenky žen a sice úplně nepochopil ženskou mysl, ale minimálně ji slyšel. A to pak byla panečku jízda. Naše mysl totiž jede pořád a komentujeme v hlavě skoro všechno. A někdy i vícehlasně. (Tedy minimálně já).   

Samozřejmě, že je to byla komedie a velmi nereálná. Každý přece ví, že v koupelnách jsou přepěťové zásuvky a speciální jističe, takže se fénem ve vaně jen velmi těžko přizabijete, ale pojďme dělat, že tomu věříme…

Občas si říkám, jaká škoda, že takových Melů není na světě víc. Mohli by mužům překládat, co se nám honí v hlavách a po čem opravdu toužíme a jak bychom si pak rozuměli, že? Nemůžu samozřejmě mluvit za všechny ženy, žiju si v té své malé sociální bublině, takže maximálně tady napíšu to, po čem touží dospělé nezávislé a (snad i) úspěšné ženy z velkoměsta, ale i to je dobrý začátek, nesnažím se spasit svět. Berte to tak, že je to jen pohled jedné z nich, protože i když jsem se dneska v práci málem rozbrečela jen třikrát, a dokonce si i skoro řekla o pomoc, za jednu z takových žen sama sebe považuji. A ráda bych tímto článkem pomohla jak ženám mého ražení, tak i mužům, kteří se o takové ženy uchází. Takže pojďme na to.

Úspěšné nezávislé ženy se moc nepřetvařují a „ano“ je „ano“ a „ne“ je „ne“. Může to vypadat komplikovaně, ale ve skutečnosti je to fakt jednoduché. What you see is what you get.

Dospělé nezávislé ženy toho zažily dost, možná víc, než si samy chtějí přiznat, takže toho také dost zvládnou samy vyřešit a udělat. Opět, mnohdy víc, než by si přály, ale co jim zbývá. Dokonce jsou na tom někdy tak, že už ani nemívají pocit, že by jim někdo měl s něčím pomoc. Ale pokud se tak stane a někdo se objeví, a ony zvládnou pomoc přijmout (na tom musíme dost zamakat), tak jim pomoc absolutně nevadí. Naopak, pokud se jedná o opravdovou pomoc, která nepřinese další práci, jsou za ní vděčné. A teď tu mluvíme jak o otevřených dveřích, pomoci do kabátu, přidělání poličky nebo záchraně její kamarádky, která si zasekla záda v koupelně.

Nezávislé a úspěšné ženy toho někdy zvládají samy tolik, že raději už při plánování svých projektů s nikým nepočítají. Většinou proto, že někam směřují a nechtějí jako ta panenka sedět v koutě, až si je někdo s tou výpomocí najde. Jak všichni víme, práci si moc nikdo dobrovolně nehledá a tyhle holky jsou nedočkavé, ctižádostivé, mají vizi a chtějí mít věci hotové. Možná proto jsou i úspěšné. Pokud se jim rozhodnete pomoci, nenabízejte se jen na oko. Dospělé ženy na tyhle slibotechny nejsou a dost je to vytáčí. Prostě přiložte ruku k dílu, ve stylu „jak řekl, tak udělal“ a dávejte pozor, když vám žena říká, jak to chce. (Toto je univerzální pravidlo! Nemáte zač.)

Nebo alespoň jak to chtěla, než vás potkala. Nejste otrok (pokud nechcete :-)) takže jí klidně navrhněte jiné řešení nebo zlepšovák, pokud to tedy opravdu zlepšovák je. Bude vám pak za pomoc neskonale vděčná! Upřímně vděčná, a to se jen tak nevidí. Jak jsem již psala, my málo předstíráme. Tak s tou informací pracujte. „Líbí“ je „líbí“ a „nelíbí“ je „nelíbí“.

My, dospělé ženy, zvládáme jezdit do servisu, železářství, prodejen nábytku apod., protože to někdo udělat musí a nikdo jiný tu prostě na to není. To je asi i znak dospělosti, víme? Děláme i věci, co nás nebaví nebo nás nenaplňují, protože jsou jednoduše potřeba. Takže pokud nám např. odvezete auto na technickou nebo na přezutí pneumatik, nebude nám to vůbec vadit. Naopak. Jen je třeba se držet plánu. Úterý je úterý. Není to středa, ani červen. Je to tohle úterý. Ostatně, možná ve středu ráno jedeme na služebku do Budapeště, na otočku. Jen jsme vám to neřekly, to je nezávislost v přímém přenosu. Nepropadáme pocitům, že je třeba vše sdělovat. Zvlášť, když to není podstatné.

Chápu, že to vypadá, jako bych psala plán komunikace pro negramotného, ale tak to rozhodně není. Bavíme se tu o tom, po čem dospělé ženy touží a jak je vidět, touží po jednoduchých, téměř nezajímavých věcech. Maličkostech. Protože většinu jsme si už zařídily. Ale nebojte, trochu složité to vlastně je. Každá chceme něco jiného. Víme co (většinou) a nebojíme se to říct (taky většinou). Jen se příliš neopakujeme a málo fňukáme, takže je nutné, abyste udělali to nejtěžší, co existuje – opravdu nás poslouchali. Informace sdělujeme, ale někdy jen jednou, či dvakrát. Pak konáme. S vámi či bez vás.

No, není to vzrušující?!

Jak jsem již napsala, dospělé ženy ve většině případů prostě ví, co chtějí a jak to chtějí. A dost často jim ke štěstí stačí, že jim jejich partner naslouchá, protože i když to zní banálně, je to vlastně základ všeho dobrého. Soběstačné ženy se totiž na cestě za svým úspěchem potkaly s mnoha, mnoha, mnoha a mnoha šovinistickými bílými muži, kteří poslouchat neumí, ale naopak se rádi poslouchají. A poslední, co by taková žena chtěla, je soukromá varianta patriarchálního blba, se kterým trávila celý den na poradě. Doma už ho fakt nedá.

Dospělá žena nehledá soupeře, otce, ani nevyzrálého chlapce, ale hledá partnera. Dospělého muže. Touží po vyváženém poměru energií, kde je souhra, naslouchání, komunikace, klid a mír (co vám její vášeň pro život dovolí). Takže i od vás očekává, že budete dělat věci, které vás třeba nebaví, ale musí být hotové. Tak to u dospěláků chodí.

Úspěšné ženy, většinou je jim přes třicet nebo spíš ke čtyřicítce, nemají moc náladu ani čas na schovávanou. A prosím, vynechme vtip o tom, že na schovávanou si ženy po čtyřicítce nehrajou proto, že by je nikdo nehledal. Pokud vás tenhle vtip pořád bere, tak se o dospělou ženskou neucházejte. Nejste připraveni a jen byste nás připravovali o čas. Nejsme vaši kámoši. Jsme ženy, partnerky. A nás tyhle klukoviny neberou. Naopak. Chceme partnera, vztah, někdy třeba ještě zkusit založit rodinu a máme vcelku jasnou představu o tom, jak by některé věci měly probíhat. A vtip, co nás uráží, rozhodně není to, po čem bychom toužily. Ten si vykládejte s kamadády. Nás vynechte, fakt nemusíme být u všeho.

Přijde vám to celé neromantické? Opravdu?

No, po cca 15ti letech (a někdy i více) randění snad i největší hlupák pochopí, co chce a co nechce. A dospělé ženy vědí, co chtějí a co nechtějí. Nechtějí dickpic. Chtějí živé péro. Nezajímá je fotka jídla, chtějí na to jídlo s chlapem zajít a užít si ho společně, stejně jako chtějí obdivovat krásy přírody na výletě, ne na zaslaném obrázku se vzkazem „dneska je tu krásně“. Tak to prostě máme.

Nechceme život projebat na kravinách a podružnostech. Chceme ho prožít. A když ne s vámi, tak s někým jiným. Tak, prosím, buďte nám (dospělými) partnery nebo ustupte stranou, ať se můžeme uskutečňovat. Samy nebo s někým jiným. Děkujeme!

PS: Kytky máme rády vždycky. Těma nezkazíte nikdy nic. Jak říkám, je to vlastně dost jednoduché.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *