(Boh) Ano, jsme Dvě Třicítky. Po třicítce. A máme spoustu možností a příležitostí, tak jako všichni v téhle době. Máme těch možností tak moc, až je někdy těžké si vybrat. Protože když můžete všechno, tak pro co se rozhodnete? A kde máte jistotu, že jste se rozhodli dobře? Není lepší to všechno jen tak oťukávat a nezávazně testovat? Ale kdy pak nastane ta hranice a doba, kdy už víme, která možnost je ta pravá a není třeba už čekat na další? Protože co když to nejlepší už přišlo a všechno ostatní už bude jen průměr? Nebo třeba to lepší teprve přijde…
(Konec filozofického okénka. A teď hezky prakticky.)
Jsme Dvě Třicítky. Jedna bruneta se psem a druhá blondýna bez psa. Jedna je velmi hlučná, (radio)aktivní, co si chce všechno vyzkoušet. Ta druhá je víc introvert, je přemýšlivá a než se rozhoupe, je to většinou pryč. Jedna selektuje činností a druhá nečinností. Pokud si nás stále pletete, tak si pojďme říct, že testovací typ jsem já. Bruneta. Ne že by to bylo tak důležité, protože ať už jsme aktivní, proaktivní, radioaktivní, nebo zcela pasivní, tak výsledky máme zhruba stejné. A proto jsme se rozhodly psát dvakrát o stejném tématu, o mileniálech. Zde jsou tedy naše (moje) poznatky o mužích o dekádu (i víc mladší) a také vysvětlení, proč si myslím(e), že nám to spolu neklapne.

Drazí mileniálové, chlapci moji, jste opravdu fajn, ale já jsem, jak napsala Fatalka v předchozím článku, na odrostlejší ročníky. Vskutku mi lichotí, že se mi dvoříte a píšete přes všechna možná média a aplikace, kde mě oslovujete mě „Bohyně“ a „sexy lady“, „paničko“ nebo „milfko“. Nechci být na vás hrubá, a proto vaše nabídky přecházím s elegancí sobě vlastní, takže je ignoruji, nicméně pojďme si nalít čistého vína a vysvětlit si už jednou provždy, proč nám dvěma to prostě z dlouhodobého hlediska klapat nebude.

1, Jsem dominantní, ale ne tak, jak si představujete. Od dětství jsem chtěla jezdit s cirkusem a být manželkou dontéra – potetovaného muže v červených kalhotách, co vstoupí do klece k šelmám. Ve většině případů býval dontér i principálem. Čili si hledám dominantního muže, který utáhne celý cirkus, včetně mě, vlastně především mě. A ne, vaše fotografie se zdrogovanými tygry na řetězu, které postujete na sociálních sítích, se opravdu nepočítají. To není ten způsob zkrocení, jaký si představuji.

2, Pokud zůstaneme u toho cirkusu, asi by bylo zábavné vás představit mé rodině, ale nemyslím si, že by stejnou pohodu a rozveselení zažívala ta vaše, až byste mě představovali. A proč chci představit? Protože mi říkáte, že to myslíte vážně, broučkové moji…takže kdy jedeme k vašim? Paňmáma bude nadšená!

3, Co se rodiny týče, jsem singl žena po třicítce a jsem si plně vědoma své fertility, která nemá neomezené trvání. Bohužel. Čili pokud jste se rozhodli pro „paničku“, nejsem ten správný materiál. Nemám zatím děti, ani manžela, co by nás živil, takže tohle všechno by bylo na vás. Jste si opravdu jistí, že chcete budoucnost se mnou vyměnit za start-up komunitní prádelny s komunitní lednicí, kam se budou moci odkládat zbytky jídla a kde jako bonus budou klíčící misky na řeřichu a mungo klíčky? Vše v hygge designu z palet a neomítnutých stěn? Moji drazí, nemůžu vás připravit o splnění snu. A ani vy byste mě zase neměli připravit o ten můj. Jestli nakonec budete provozovateli komunitních spotřebičů a já v mezidobí zalidním planetu, to necháme v Božích rukách. Ale pro tuto chvíli si, prosím, nebraňme v tom, po čem naše srdce touží. A ne, není to srdce, které by vás nutilo mě kontaktovat a nabízet mi společnou budoucnost.

4, Jsem dívka, která vyrostla v knihovně (bez Google), léto trávila na chatě před televizí, která měla pět kanálů a z domova jsem komunikovala telefonem, který měl sluchátko na šňůře (píšu záměrně z domova, protože ten telefon se nedal odnést!!).
Jasně, hustý retro…
Taky mě doma občas liskli, když jsem neposlouchala, hnali k odpovědnosti i za to, co jsem neudělala a nutili mě zdravit, prosit, děkovat, omlouvat se a odpouštět. Jsem na tenhle způsob komunikace zvyklá a nedělají mi moc dobře rozhovory, kdy je z jedné strany možné říci na adresu někoho jiného vše, ale z té druhé strany panuje absolutní nedotknutelnost a osobní nezodpovědnost za cokoliv, co je vykonáno. Mám taky ráda gramatiku a český jazyk jako takový a nevnímám opravení předložky, případně výslovnosti literáta, kterého jste právě objevili a o kterém mi květnatě vyprávíte jako Grammar Nazi, čili jazykový nacizmus. Beru to jako upozornění na něco, co by vás mohlo někde jinde (na veřejnosti) ztrapnit. Ráda bych uvedla, že mě vychovávala babička, která nacisty zažila, takže mi plně obsah tohoto názvu vysvětlila, a proto si nemyslím, že ten, kdo vás upozorní na chybu je nacista nebo fašista, což mimochodem není to samé, víme?!

(Malá sociologicko-psychologická vsuvka: Je dokázáno, že pokud v internetových diskuzích lidem docházejí argumenty, většinou někdo vytáhne Hitlera… Takže na mě fašisty ani nacisty nezkoušejte. Podříznete si totiž vlastní větev. Konec sociologicko-psychologické vsuvky.)

5, Suma sumárum, jste báječní, osvěžující, plní nadšení a pozitivní energie a to mám na vás moc ráda. Taky jsem taková byla, když mi rodiče platili studia a já se věnovala vyšším hodnotám, jako byla nezávislost Tiberu, ochrana svobody slova (ano, s Českou televizí to jednou vypadalo fakt blbě a my jsme demonstrovali) nebo třeba důsledné recyklaci odpadků. A nemyslím si, že byste nezvládli vztah se mnou, minimálně kdyby to nevyšlo, tak by to rozhodně nebyla ostuda (protože se to zatím nikomu nepodařilo, takže v tomhle ohledu můžete být v klidu).
Míček je v téhle hře zřejmě na mé straně, a proto je otázkou, jestli by někdo jako já, kdo má prostě raději archivní vína s klasickou etiketou, kdy mě po otevření překvapí nečekaný buket, kvalitní korek, skotačivá kyselinka, jižní svah a všechny ty ostatní pitominy, mohl někdy ocenit hodnoty, které nabízí mladý energický burčák v trendy láhvi z rozložitelných plastů.  Přes tu všechnu mladost a neotřelost má totiž burčák jeden základní efekt, jehož pocit se bohužel dostavuje vždy, když si vás, moji mileniálové, pustím do života (a do ložnice), a po tom nikdo se zdravým rozumem dobrovolně netouží.
Ne ve vztahu. A o ten vám se mou přece jde, nebo ne?