(FF) Trendem (v zahraničí, tady to moc nepozoruju) začínají být neupravená, reálná selfie a fotky na sociálních sítích, která si na nic nehrají a hledají krásu v obyčejnosti. Snad se to dostane i sem. Že bychom přestali fejkovat dokonalé životy a mohli se tak alespoň trochu zbavit tlaku, který v nás vytváření zdánlivě dokonalých životů vyvolává. A tím reálným, nofilter přístupem se myslí opravdu nofilter. Ne líčení ve stylu klaun nebo pornohvězda a vyfoukané vlasy s tím, že „tahle jsem se právě vzbudila“.
Pozdě, ale přece vám přináším i své seznamovací zážitky ze srpna. Byla to zas pořádná taškařice. Protože léto bez kovboje je naprd, zalovila jsem opět v kalných vodách online seznamky, té aplikaci, kde muži nazývají ženy mého věku „zoufalkami.“ Doufám, že nám tak říkají jen na Tinderu, že se z toho nestalo obecné označení žen po 30, které nemají muže a myslí si, že když jim skoro ujel vlak, dá se chytnout třeba stop. Chytnout se toho dá spousta, o to nic, ale to už jsem moc odběhla. Chtěla jsem jen říct, že jsem se fakt snažila, lajkovala profily chlapů, i když do reálu měly jejich fotky daleko a občas měli díky filtrům tak vyhlazenou tvář, že by vývojové laboratoře Esteé zajásaly, ale co už. I na schůzky jsem chodila. Stejně ale těžko říct, kdo tentokrát vyhraje prestižní titul Nápadník měsíce. Máme tu muže, který mě na ulici oslovil s tím, že „Ty jsi mi ale pěkná kundička“, dále toho, který mi napsal, zda jsem cigareta, protože jsem smoking hot a chtěl by si můj konec strčit do pusy. Nad rafinovaností a elegancí takových replik mi zůstává rozum stát. Takže dál. Máme tu světáka, co mi napsal, že mě sice nezná, ale je vidět, že jsem taková ta hodná holka a prospělo by mi, kdybych si oblékla delfíní kalhoty a trochu zlobila. Nevím, co to jsou delfíní kalhoty. A vědět to nechci. Jediné, co se mi z oblasti zvířecích oblečků asociuje, je camel toe, ale to asi nemyslel. Dalším účastníkem mé tristní soutěže je řecký spisovatel, který mi po prvním rande psal, že jsem divná, ale jemu to nevadí. Takže těžko teď volit vítěze, že? Takže až mi zas někdo řekne, že jsem sama, protože jsem vybíravá, nemůže se mi divit, že ho uhodím a pošlu do delfíních kalhot. Nejsem vybíravá, prostě nikdo nezbyl!
Jeden z nápadníků si mě chtěl vzít a mít se mnou děti, protože všichni jeho kamarádi mají rodiny (ano, byl to ten, co mu nevadí, že jsem divná), druhý byl schopný rozezlít se na mě jen proto, že mu IHNED neodpovídám na zprávy. Pokud jsem se ozvala aŽ po 30 minutách, trvaly podle něj moje odpovědi „věky“. A nebylo to poprvé. Co mají všichni tihle dopisovatelé za práci nebo koníčky? čím je naplněný jejich den, když mají čas si nonstop chatovat přes mobil? A myslím fakt nonstop. Ráno mi (a dalším) cvaknou polonahé selfie z koupelny (polonahé neznamená jen od pasu dolů, někdy je tam pro osvěžení i hlava), pak selfie, jak jdou na kafíčko, na oběd, do fotka a nakonec, jak relaxují u vína nebo se procházejí po pláži a pozorují západ slunce. Teď mi dochází, že to je odpověď na otázku, co celý den dělají. Sami sebe. Myslím fotí sami sebe. Jenže já si selfie dělám, když chci kamarádce ukázat, že jsem si koupila nový kabát, nebo jsem někde na výletě, šťastná, že nedřepím doma a je tam super světlo. Ale neustálé posílání selfíček nedávám a ani nevidím důvod, proč se to učit. Čímž nám ze hry vypadává další kategorie. Borečci.
Nicméně, přes všechno výše uvedené mám docela ráda (docela ráda znamená love/hate) první rande. Je samozřejmě trapas chodit plus mínus dvacet let na různá první rande. Ta směs rozrušení, trapasů, neoholených nohou, jisker v očích a zavíraček v podnicích, když se rande povede má prostě občas něco do sebe. A někdy je z toho jen historka pro kamarádky. Nedávno jsem se na prvním rande třeba dozvěděla, že: „České ženy jsou krásné, ale strašně frustrované. Vypadají jako panenky. Panenky, co s sebou táhnou obrovskou bagáž.“ Nenápadně jsem kopla svou óbr bagáž pod stůl restaurace. Je pravda, že se pod něj skoro nevešla, jak je nacpaná zlomenými srdci, útěky před jinými i sebou samou, zklamáním, novými naději a kostřikami Fénixů, z nichž se mi vždycky podařilo sestavit novou sebe. Takže ano, většinou cpu bagáž pod stůl a snažím se tvářit jako přestárlá panenka. Pořád tu totiž je i to kouzlo první schůzky, kdy někdy naprostým cizincům říkáme věci, které jsem neřekli ani svým nejbližším, protože víme, že už je nemusíme nikdy vidět. A taky třeba doufáme, že nám možná, z odstupu, který dovoluje jen jejich neznalost nás a našeho života, můžou nasvítit problémy a věci úplně jinak, z jiného a nezatíženého úhlu, bez opatrnosti, právě proto, že se navzájem neznáme. Proto to podstupuju znovu a znovu. Ne kvůli pofidérním lajkům, trapným hláškám nebo hezkým restauracím. Ale protože někdy narazím na fakt zajímavé lidi a skvěle si popovídáme bez toho, abychom se nutili do čehokoliv dalšího. A někdy přitom trochu z té bagáže zmizí.
Taky o nás byla zmínka v časopise Vlasta (děkujeme!). Bohyně se ptali, co prý mám za koníčky. Dlouze jsem dumala, protože psaní/čtení/filmy/cestování je prý nuda, co nikoho nezajímá, nicméně moje odpověď „prosecco, studium fluidní sexuality a duše sexu, dobrá jsem i v sebeklamu a dvakrát jsem byla běhat“, taky neprošla. Napíšu si to tedy alespoň do životopisu.
Andy Andrews: Budu-li se spolčovat s kuřaty, naučím se dívat se na zem a hašteřit o drobky. Budu-li se spolčovat s orly, naučím se stoupat k výškám.
A neochudím vás ani o legrace z twitteru:
„Napíšeš něco o lásce?“
„Víš, já na tu lásku nejsem moc dobrá..“
„Ale ano! Neboj, to přece nemusí být z tvýho života…“
Místo kvítí přivezli z rohlíku koláče. Vesmír sděluje, co si myslí o dietě.Teď se bojím, aby se pro ně nevrátili.Musela bych jejich absenci svést na děti.Imaginární.
Jeden pán na Andělu mi řekl, že vypadám jako anděl. Pak jsem viděla penis bezdomovce. Rovnováha zachována. Pro dnešek vnějšího světa stačilo, jdu psát do stínu lípy.
Langoše, pizza, guláš, dorty, grilovaný maso, majonézové chlebíčky, borůvkové knedlíky, považujme sezonu diety do bikin za uzavřenou, i když vlastně nikdy nezačala.
