(Boh) Ano, jsme Dvě Třicítky. Po třicítce. A máme spoustu možností a příležitostí, tak jako všichni v téhle době. Máme těch možností tak moc, až je někdy těžké si vybrat. Protože když můžete všechno, tak pro co se rozhodnete? A kde máte jistotu, že jste se rozhodli dobře? Není lepší to všechno jen tak oťukávat a nezávazně testovat? Ale kdy pak nastane ta hranice a doba, kdy už víme, která možnost je ta pravá a není třeba už čekat na další? Protože co když to nejlepší už přišlo a všechno ostatní už bude jen průměr? Nebo třeba to lepší teprve přijde… (Konec filozofického okénka. A teď hezky prakticky.) Jsme Dvě Třicítky.…
-
-
Naši drazí milenálové…
(FF) Rozmohl se nám tady takový nešvar. Mileniálové si (nezávisle na sobě) mně a Bohyni stěžují, že je nebereme v potaz. To je, moji milí dřevorubci a rybáři, hrubý omyl. Zdánlivě vás nebereme v potaz, protože: Bohyně je na trochu odrostlejší ročníky, já jsem jako smrt a beru všechno, jak to přichází (v tempu jedno rande ročně), protože mám času dost a vajíček ještě asi pět, takže v pohodě. Pravda je, že mě nenapadlo, že když mě na rande zve někdo, komu je 24, 25 +, tak to myslí vážně. Prostě jsem to přešla, jako když zabloudíte v supermarketu. Jenže když nás tihle muži začali konfrontovat, psát nám a ptát…
