(FF) Musíme si přiznat, že léto je u konce, takže je třeba poslouchat píseň z Hříšňáku (tu, jak on odjede a ona kouká za autem, protože je nám pořád patnáct) a taky napravit velké škody po nejteplejším období roku. A teď nemám na mysli poškozené spálené vlasy a pokožku, protože to se spraví jednou návštěvou v DM. Mám na mysli všechno to, co horké dny a noci způsobily včetně neodevzdaných projektů, nesmyslných rozhodnutí, jiskřivých rán, žhavých nocí, letních lásek, rodinných dramat i slz, zlomených srdcí po celé Evropě a nedodržených uzávěrek.
Protože když vám uprostřed léta dojde, jaké máte štěstí, že jste pořád naživu, a oddáte se tomuto životadárnému pocitu víc než čemukoliv jinému (třeba práci a dospělým povinnostem), tak se to dřív nebo později někde projeví. Což je asi blbý, říká rozum při pohledu na pracovní maily a výpis z účtu. Jenže pokud jste si mezitím stihli pořídit zážitky, na které nikdy nezapomenete, není třeba ničeho litovat ani v okamžiku, kdy už začíná foukat ze strnišť, zahrady jsou spálené na troud a kolem mezinárodních kaváren se pomalu line vůně pumpkin spice latté. Můžete klidně zapomenout, že vám to nevyšlo s prvním, druhým ani třetím princem (jako hlavní hrdince v Mamma mia) a pustit se do nového ročního a životního období s přesvědčením, že tentokrát to bude lepší. Bylo to každopádně strhující. Takže co bych si z léta chtěla přenést do podzimu? Určitě ne pracovní morálku, protože to byla velmi pochybná (tímto zdravím týmy, které mě proklínají, a slibuju, že to dám do pořádku a sebe taky).
Do podzimu si tedy s radostí odnesu:
Uvolněný životní styl mileniálů, který se projevuje nejen v oblékání, ale
i v přístupu. Třeba pracovním. „Chceš něco?“ „Tak si to sežeň, já nemám čas. A vlastně ani náladu.“
Nemyslet na: „Co tomu řeknou lidi?!“.
Vědomí, že pokud nevíte, jak někdo nový zareaguje na váš odlíčený obličej, tak to šestihodinový pochod
ve spalujícím horku vyřeší za vás.
Návrat ke kvalitní filmové, literární a výtvarné produkci.
Přání cestovat. Dál, víc, častěji. Dál, ale přitom k sobě.
Snahu být lepší, protože se obklopuju inspirativními lidmi. Jak v životních postojích, tak povahově a přístupem k životu.
Touhu líbat se pod lípama. I kdyby to mělo být na hromadě štěrku.
A poznatek, že je někdy desáté rande víc náročnější a stresující než to první, protože už se nemůžete spoléhat na fráze, ale je čas ukázat sebe. A že když máte napsat článek, zda se dá na Tinderu najít láska, tak je někdy nejlepší ten Tinder vymazat a nechat to osudu.
Vědomí, že hvězdy nikdy nejsou kýč. A že když z nepozornosti promeškáte padající Perseidy, tak máte dalších asi třicet let na to připravit si další přání. A třeba (určitě) vám to vesmír vynahradí jinak. Líp.
Poznatek, že když vám život servíruje to nejhorší, brzy se to vykompenzuje tím nejlepším. Je to drsné, ale intenzivní. Jen musíte vydržet.
Lekci, že někdy musíme odstřihnout ze svého života všechno drama a negativitu, aby se mohl naplnit něčím jiným. Aby tam na to něco jiné bylo místo. Protože když bude, tak můžou přijít nové věci. Někdy lepší. Neznámé, ale lepší. I když se bojíme, a děláme že ne.
A že někdy pro klid duše úplně stačí toulat se krajinou svého dětství a svých přání. Poslouchat polední zvony a zalévat květiny na hrobě. Někdy stačí se znovzrodit ve svých kořenech. A pak můžete jít dál. S lehkostí, která není nesnesitelná.
Vědomí, že láska je v očích muže a úsměvu ženy. A to, že nakonec najdeme tolik lásky, kolik si jí dovolíme.
Spalující léto letos způsobilo mnohé. Ale víte co? Přežili jsme to! Sice jsme spálení a orvaní jak ostružiny, ale jak říká Francis Scott Fitzgerald „Život začíná vždycky znova, když se na podzim ochladí.“ Takže vzhůru do nové sezóny! Jdu odložit roztrhané džíny, ohněm provoněné mikiny a zase se začnu malovat, jíst, meditovat, milovat a pracovat. Možná.
