(FF) V Mnichově jsem se přichomejtla k demonstraci, v tenerifském Puerto ke karnevalu. Celkově můžu zodpovědně prohlásit, že v Mnichově jsou překvapivě mnohem hezčí policisté, a kdybych to věděla, něco bych ztropila. Nejspíš výtržnost, což v mém podání vypadá asi tak, že bych hodila plastovou láhev od pití do kontejneru na papír a nespala z toho tři dny.

 

U zubaře

„A ty mezizubní kartáčky používáte jak často?“
„Mnnoo, občas.“
„Takže svátečně? Třeba když jsou Vánoce nebo máte narozeniny anebo nastanou jiné slavnostní příležitosti?“
„I na svátek…“
„Tak hlavně, že čas na namalovaný řasy máte.“
Jo, u tohohle zubaře už zůstanu. A na tu extrakci osmiček taky půjdu. A ať mi vezme i sedmičku. A ať si mě vezme celou…
Cenu za nevtipnější a nejkrásnější doktory měsíce února, března a (bohužel) vlastně celého jara, které tam očividně strávím, získává klinika pana doktora Stuchlíka. 

Odposlechnuto:
„Ozval se mi, ale nikam s ním nepůjdu.“
„Jo, jasně.“
„A i kdybych s ním nakonec někam šla, tak to neskončí v posteli.“
„Uhm hm.“
„A i kdyby to náhodou skončilo v posteli, tak půjde jen o sex, nic jinýho.“
„…“
Hm, to neznám.

Přišly mi pochvaly na povídku o dětech, tedy něco, při tvoření čehož jsem fakt musela zapojit fantazii a psát ne na základě skutečných příběhů. Takže to asi znamená, že už bych s tím věčným podceňováním mohla jít taky do pr….

„Hele, a proč na těch tvých zasedáních vlády není víc žen? Jaktože jsi tam jedna jediná, třicetiletá?“
„Protože jsou doma a mají děti a život?”
„Jo, tohle.“
#worktalk #jotohle