• Co se mi líbilo

    Kdy, když ne teď?

    (FF) Dnes pro vás nebudu sepisovat, ale prachsprostě opisovat. Zaujal mě totiž článek v letním Bazaaru, který je o vztazích, očekáváních, odkládání „na potom“ a autenticitě. A moc se mi líbí. Takže tady je: 1. Motorem perfekcionismu bývá strach, že tak, jak jsme, právě teď, není dost. Nestačí to, abychom druhým stáli za to, aby nás milovali a přijali. Abychom k nim patřili. 2. Milovat hluboce, věřit něčemu celým svým srdcem, oddat se pomíjivému okmažiku a otevřít se životu nikdy nepřichází se smlouvou o smlouvě budoucí. Takové chvíle a stavy se z nejistoty rodí a do nejistoty míří. A přesto odvaha ponořit se do nepohodlí zranitelnosti je tím, co náš…

  • Co se nám honí hlavou

    Co jsem se naučila v lednu

    (FF) Láska je sdílení štítu proti nevíře a samotě. Důležité je umět se těšit. A tak se těším třeba na jaro, cestování, letní noci. A vůni moře. Víte, jak kvete vanilka nebo kakao? Já to nevěděla, a přitom je to moc hezký! Podívejte se na boredpanda. Kreativní destrukci typu Blackout poetry jsem se zatím nenaučila, ale budu na tom pracovat. Zatím se tady jen inspiruju. Stačí se ozvat. Nějak jsem nezvládla vyzvednout jeden vánoční dárek. Bylo tenkrát dvacátého třetího prosince odpoledne, já nastydlá rozmrzelá, ztracená bloumala mezi dálnicí, benzinkou a kancelářskými budovami, než mi došlo, že jsem se ztratila. S dárkem jsem se plačky rozloučila a jela domů do teplé…

  • Co se nám honí hlavou

    Ušmudlaná prvorodička

    (Boh) Pořídila jsem si štěně. A můj život už nikdy nebude jako dřív. Jsem hrdá matka prvorodička a ušmudlaná samoživitelka k tomu. Vážím granule, říkám věci jako „umyjeme ťapičky tlapičky“ pokaždé, když se vrátíme z procházky a taky kontroluju konzistenci výkalů. Neustále. Ano, trochu to začíná připomínat little fekal story. Nikdy bych nevěřila, že můj život bude hlavně o hovně. Přijdu si jako vymaštěná matka, co se dokáže bavit jen o tom, jestli se mimino napapalo, jestli má prdíky, nebo jestli se zasmálo. Případně ho hystericky fotí ve spánku. V jistém okamžiku jsem si uvědomila, že ztrácím svou důstojnost i spolubydlící,  a proto jsem se rozhodla, že všechno má ovšem…

  • Co se mi líbilo

    Das Bombshell

    (Boh) Miluju Ellen DeGeneres a její show – překvapivě nazvnou Ellen’s show, že… Je vtipná, úžasná, stejně jako Oprah rozdává dary divákům u televize i ve studiu a všechno co udělá je prostě k popukání. Odbírám její show na youtube a většinou si ji pouštím před spaním. Dneska se mi obzvlášť dobře vstávalo. Usínala jsem totiž po shlédnutí Das Bombshell. A to v člověku zanechá otisk. Myslím, že tohle video je vhodné pro jakoukoliv denní dobu. Vzhledem k tomu, že žádná dobrá show tu není, hodnám se vypracovat do Elleniných kvalit a ovládnout českou TV. Protože si zasloužíme kvalitní zábavu. Kraus je za zenitem a chce to někoho nového a…

  • Co jsem se naučila...,  v roce 2013

    Co jsem se naučila …v říjnu

    (FF) Spolubydlící se na základě kdovíčeho (ok, milostného trápení) rozhodla pořídit si psa. Kdybych se já po každém milostném trápení rozhodla pořídit si pejska, mám dneska chovnou stanici! S počtem rostoucích hodin, kteří dělníci tráví v našem bytě, protože tuhle se něco nepovedlo, támhle se něco pokazilo a „tudlecto je třeba dodělat, paninko“ klesají i zábrany. Kolik radostných hodin jsem strávila diskuzemi o politice, receptech, Halině Pawlovské a systému instalace elektřiny v předválečných domech! Kolik mužů jsem obšťastnila pohledem na mou nemytou, nenalíčenou tvář s umaštěnými vlasy a tričko na spaní bez podprsenky (obzlášť bizardní byla situace, kdy jsem „v ranním looku“ aneb Paní Bída vítala pracanty v tričku University…

  • Co jsem se naučila...,  v roce 2013

    Co jsem se naučila… v září

    (FF) Je úplně normální spát ve třiceti s plyšovým zvířátkem. Určitě ano. Lepší než s lahví, nebo platíčkem rohypnolu, že jo? „Štěstí vyžaduje úsilí. Trápení je pohodlné.“ Píše Gretchen Rubin ve svém Projektu štěstí. Aneb jak být šťastná i bez dramatického proklamování své duchovní krize, neméně dramatického odjezdu za meditací a hledání sama sebe do Indie a dalších tisíckrát provařených klišé. Nic proti. Jen méně je někdy více.  Jediné, co nám zůstane, je náš příběh. A fotky na zdi. Ti, kdo viděli poslední díl Six feet under, rozumí až do morku kostí. A kdo u toho neplakal, není člověkem.  Poučení: Rekonstrukce bytu může trvat i dva a více měsíců, přestože…