(FF) *Při zevrubné analýze svých minulých vztahů (protože co jiného máte v noci dělat, když ani nevstáváte k dítěti, ani nemáte milence) jsem zjistila, ale dá se to přenést obecně do života, jak hrozně mrhám svojí energií. A že už je načase toho nechat. Že musím být schopná rychleji poznat, že do něčeho (a do někoho) se prostě nevyplatí investovat čas, energii ani peníze a že je třeba jít dál. A ničeho nelitovat. Prostě jen neplýtvat energií. Na nic, co není tak důležité.
-
-
Hlídejte si svůj magický okamžik
(FF) Každý den prý má svůj magický okamžik. Nemusí to být hned něco světoborného, jakože člověk dojde do katedrály v Santiagu, nasává vůni moře, u kterého se po letech ocitl, nebo obdivuje úchvatný západ slunce. Ale může to být klidně ten prchavý okamžik, kdy se zadívá na kytici vadnoucích pivoněk na parapetu a ocení jejich křehkou umírající krásu. Ještě předtím, než ho napadnou praktické myšlenky typu, jako že je musí hned vyhodit nebo opadají, zaneřádí koberec, ty listy ve vodě už určitě taky pěkně uhnívají, neměl je tam nechávat, teď musí vázu pracně vymývat a možná bude celá hrozně smrdět… Tak ten okamžik těsně předtím. Magický okamžik je, když se podíváte…
-
Co jsem se naučila v červnu
(FF) Zhruba dva roky po všech ostatních bloggerkách jsem díky své kadeřnici narazila na kyselinu hylauronovou. A tak si jí teď zběsile potírám obličej a jsem ráda (tou kyselinou samozřejmě). Sice nevím, jestli mám tak vyhlazenou pleť tím, jak jsem se v květnu v Anglii vyžrala, nebo po té kyselině, ale je to fajn. Randění po 30? Ano, je to veselé a sexy. Zhruba ve stylu „Vajíčka ti umírají každou minutu a teďse tvař uvolněně, frajerko!“
-
Hlavně, že jsme pořád tady, aneb co jsem se naučila v prosinci
(FF) Dny, kdy se mi podaří vidět východ nebo západ slunce, mi přijdou jiné, jaksi úplnější než dny, kdy je nevidím. Asi si dám naprosto jednoduché předsevzetí, abych jich vídala víc a víc. Pochopila jsem, že se budu muset umět líp prodat. Když je totiž člověk dlouho v nějaké práci (myslím roky a roky), nemusí se nikde moc prezentovat. A na mně je několikaleté sezení v kanclíku dost vidět. K získání nové práce překvapivě nestačí koupit si nové hadry a brýle, dokonce ani odkazy na dlouholetou praxi! Musím v sobě někde hodně hluboku vykopat zápal, energii a nadšení. Uf.
-
SNAD TO USEDÍM
(Boh) Asi se nebudu příliš věnovat tomu, jak jsme se daly znovu dohromady, protože na retrospektivní záležitosti bude času jistě dost. Minimálně v důchodu. Teď je podstatné vyřešit provozní otázky blogu a hlavně našich životů. Zatímco si Dvě Třicítky v poklidu spaly, vytvořila jsem si vlastní mikrosvět na malém, ne příliš sledovaném blogu, který mám ovšem ráda a o který nechci přijít. Byl takovou náhradou za práci v tandemu, a paradoxně díky němu jsem pochopila kdo jsem, co chci a co potřebuju, co bych měla dělat a čeho se naopak vyvarovat a teď, když se tandem obnovil, se ho prostě nechci zbavovat.
-
Pusu ti dám…
(Boh) Byly jednou Dvě Třicítky, co spolu pracovaly, žily, psaly a zažívaly dobrodružství. Byly úžasné, báječné, veselé a hravé a pořád jim bylo třicet. Jmenovaly se Bohyně a Femme Fatale aka Fatalka. Měly spolu blog a spoustu projektů a skvěle se doplňovaly. Ale stejně jako se rozešel Paul McCartney s Lennonem, Hapka mentálně opustil Horáčka nebo Simon Garfunkela, o té ošklivé záležitosti mezi Dolcem a Gabbanou psát raději nebudu… zkrátka a dobře, i Bohyně s Fatalkou se rozhodly jít každá jiným směrem. Okolnosti rozchodu nejsou podstatné. Podstatné je, co po sobě zanechaly a zda jsou teď spokojenější.
