(FF) Pocházím sice z malé půvabné vesničky v úpatí Železných hor, ale stejně dlouhou dobu jako jsem žila na venkově, teď žiju ve městech. Překvapeně zjišťuju, že to na mě zanechává následky, i když si myslím, že ne, takže se smýkám po lesních cestách nebo hledám restauraci na vesnici po osmé večer. Proto pro vás mám pár cenných, vysoce amatérských rad, jak postupovat při turistice:

V první řadě je dobrý nebrat si na minivandr o číslo menší kalhoty. Asi jsem měla pocit, že se do těch džín po obžerství v Itálii vejdu, ale muffiny, které se v rytmu „vyvalily se vlny zdola“ objevily nejen na bocích, mě přesvědčily, že fakt ne. Problém je, že ani při putování českou krajinou dietu nedržím a moje přísně vyvážená a nutričně vyvážená strava znamená svíčkovou, borůvkové knedlíky, kousky (zákusky), víno a pečivo, což dá švům kalhot zabrat. Je dobré s tím počítat. Pokud budete jíst každý den ovocný knedlíky, tak ani spolykanými kilometry nezhubnete. Když si je ovšem budete dávat pokaždé s jinými náplněmi – malinové, borůvkové, jahodové – dá se to v konečném součtu považovat za ovocný salát. Logicky.

Snažte se alespoň velmi zhruba odhadnout, kolik času na jaký úsek potřebujete, kdy zhruba začne pršet a kdy se asi stmívá. Taky je dobré nepřehlédnout turistické značky (někdy jsou schovaný za koníkama!), abyste se nemusely vracet. Jinak se vám může snadno stát, že poslední úsek cesty poběžíte (v těch malých kalhotech, botách do města a s těžkým batohem na zádech), s vytřeštěnýma očima a vybitými mobily. Tip pro cestovatele: Při dohadování, jestli je horší na cestě narazit na bubáka, ducha nebo vraha, poběžíte rychleji! Do Volar jsme tak doběhly s první kapkou deště a zašera. V útulném penzionu nad svíčkovou už jsem se našim trampotám smály, ale víte jak… ležet někde v lese v seníku nacpaná do batohu, protože spacák jsem samozřejmě neměla, asi se tolik nesměju.

Tohle platí pro život obecně: neberte si zbytečnosti. Nebudete je potřebovat. 

Při putování (i v životě) je lepší být spíš optimistou než pesimistou, tz. říkat si věty typu „Ta bouřka nás nechytne“, „Do tmy jsme ve stavení (jedno jakém)“ nebo „Ten malíček je jen škrábnutý, ta krev přestane téct“, případně na cestě domů „Místo v busové loterii na mě nevyjde, budu sedět až do Prahy, nebudu se tu hodiny komíhat v uličce jako herci z Dejvickýho při konci sezóny“. Cestou zpátky jsme si totiž zahráli zábavnou hru Vykopni svého Pražáka ze sedačky, kdy jsme vtipně rotovaly autobusem podle toho, kdo měl na jaké číslo sedačky zrovna místenku. Ano, ať jsme si sedly, kam jsme chtěly, byly jsme to vždycky my, kdo musel opustit hrací pole. Ve chvíli, kdy na mě vyšlo stát v uličce, mi ve vydýchaném autobuse nebylo do zpěvu a přemýšlela jsem, že se půjdu zeptat řidiče, jak je to s bezpečností cestujících stojících v uličce a na podobné podružnosti. Pak jsem ale rozumně usoudila, že bude moudré nenechat se vykopnout z busu někde v regionu. Zvlášť když na mě doma čeká dost práce. A zvlášť když ten bus byl tento měsíc poslední.

Nevím, jak se oficiálně jmenovaly stezky a trasy, kterými jsme putovaly. Neoficiální názvy byly po každém dni jasné: „Hladový pochod“ (to je, když naivně vyběhnete do krajiny rozmazlená městským nonstop přístupem k jídlu, a zjistíte, že v pohraničních hvozdech fakt nemají sámošky, hospody nebo bistra). Nakonec jsme jedly kyselá nezralá jablka a snad ne moc počurané ostružiny. Pochod druhého dne byl nazván „Orientační běh noční Šumavou“ (viz výše), třetí jsme pojmenovaly „A třeba i upadnu“, protože když si vezmete městské polobotky, tak rašeliništěm neelegantně prosmýkáte. Za úspěch považuju, že jsem s sebou nestrhla nikoho z lávky (hlavně těch dětí a tatínků s kočárky by mi bylo líto), ani jsem se nevyválela v blátě a prachu cest a nerozbila jsem si notebook, protože ten při putování potřebujete nejvíc. A k těm skvělým městským polobotkám – jestli vás vyděsí černé nohy potom, co doma zujete boty, před voláním googledoktora si ověřte, jestli náhodou nepouštějí boty.

Základní pravidlo všeho: Musíte se pohnout z místa a jít dál. Nejdřív doslova, pak duševně. Jedno vede k druhému. K tomu vás cesta dovede sama. A i když sníte o Santiagu, Čechy jsou pro pěší turistiku taky dobrý. A skvěle značený! Není důležitý kde půjdete, ale s kým, a že budete alespoň chvilku sami a přítomni v okamžiku, ať chcete nebo ne. Netrápí vás ani uzávěrky, ani zlomená srdce a nepovedená rande. Návrat do reality je trošku nepříjemný, ale mnohem lepší, než když se do ní vracíte přes walk of shame nebo z alkoholového opojení. Je to čistší, a místo hledání ibalginu se soustředíte na to, kam se vydat dál. Protože vám to během cesty, jakkoliv krátké nebo dlouhé, prostě dojde.