(Boh) S novou prací přišla i školení ve Švýcarsku, život v globální společnosti, business cestování, podpatky a casual office oblečení. Cestování ani život v zahrančí mi není cizí, nicméně i tak jsem se opět něco naučila…. Jdeme na to:

1. „I can drive (a little bit)“ znamená něco úplně jiného když sedíte v Audi v automatu, v kůži a ve dřevě než když se lopotíte se Škodovkou. I tak jsem tu svou princeznu den před odjezdem odřela. Betonový sloupek v garážích neuhnul. A pípíp parking mlčel. Takže zas tak can drive rozhodně neumím. Omlouvám se ti, moje krásko. Vopískovala jsem tě dobře.

2. Kdyby všichni pracovali tak jako ve Švýcarsku, Česká republika by nebyla tak v prdeli. Kdyby commune fungovalo tak jako ve Franicii, není to tu tak amatérské. Parky by byly oázy, silnice by byly jedna radost a na kulaťácích by byly sakury, levandule a vodotrysky. Osobně nechápu systém korupce. K čemu jsou mi peníze, za které si koupím super auto, nebo luxusní dům, či podlahu (v případě pana Ratha), když pak tím autem jezdím po výmolech a dům je postaven v bordel zóně. Ale jak říká můj otec, „možná děti tvejch dětí…“ No tak to teda good luck.

3. Na kantýnu s indickým kuchařem, chobotničkový salát, avokádo s chilli a lososa s vícebarevnou čočkou k obědu se moc dobře zvyká. Člověku se pak ani nechce prasečit. (Řekla a snědla koně a vačici)

4. Někdy se může stát, že různé druhy masa, avokádový salát s chilli, losos, rukolový salát, pár káviček, anasové karamelky, buchtička a čaj s mlékem nejsou dobrá kombinace. I tak se dá celá situace zachránit. Vivat cocacola. A ne, nejsem těhotná, zvracím v pracovní době, protože jsem chtěla všechno ochutnat. I když mi ten nápis moc nepomáhá.

5. Mimochodem, když už jsme u těch nápisů, tak jsem si to takhle kroužila ve svém oblíbeném obchoďáku Manor, kde jsou k dostání krevety na všechny způsoby, dále je zde nekonečná ulička sýrů a vína s příběhem a říkala jsem si, když jsem teď tak sama (já nejsem nikdy sama, ale dodává to tomu příběhu grády, takže…když jsem teď tak sama…) kdo bude asi mým dalším partnerem, jaké bude národnosti, jak bude vypadat, jaké to bude – bum, a vrazila jsem do regálu s Coca-colou. Vesmír je někdy velmi, ale velmi vtipný! A jak rychle pracuje, že…

6. Byla jsem za ten měsíc natolik okouzlena životem ve Francii a Švýcarsku (bydlela jsem ve Francii a dojížděla každý den do Švýcarka), že jsem si řekla, že se sem musím odstěhovat. Všechno kromě otevírací doby obchodů bylo absolutně dokonalé a lepší. A jasně, říká se, že na druhé straně řeky, je tráva vždycky zelenější, jenže…ona zelenější vážně je.

7. Někdy se pohybuji v kruzích. Vrací se mi staré vzpomínky, lidé z předeškého období, chutě i vůně, které jsem znala, ale které už nepotkávám. A tak jsem si radostně využila příležitosti a nakoupila si pain au lait, tučné mléko, belgický bio med, švestkový jogurt a Grand pavesi  a žila jsem si tu svou belgicko-francouzsko-italskou historii. Je to o chutích. Je to o vůních. A tak jsem si na zpáteční cestě na letišti po deseti letech koupila CK One.

8. Co jsem se dále naučila? No tak například v pátek 21.6.2013 jsem se naučila polsky. Netušila jsem že mám tyto vlohy, ale je to tak. Mluvím špatně, čtu báječně. S ohledem na fakt, že během konferenčního hovoru s 25 státy má okouzlující šéfová nadšeně vykřikovala, že oproti předpokladu „Bohyně ještě umí polsky“, což do absolutního ticha  a mého zděšení potvrdila i kolegyně z Waršavy, budu muset s tímto faktem něco udělat. Zruším tedy lekce francouzštiny a vrhnu se na polštinu.

9. Tenhle bod jsem se nenaučila, ten jsem velmi dobře znala, a jen jsem si ho tak mile užívala. Mám ráda galatní muže. V jejich přítomnosti se cítím v bezpečí a nebojím se, že mě nechají upadnout na schodech, ze kterých se budu v tubusových šatech kutálet až do suterénu, ale že mě elegantně zachytí za mojí kulatou zadnici (v situaci, kdy jdeme po schodech nahoru…) a že taky nedovolí, abych dostala půllitrem do oka, když vstoupím do prvotřídní restaurace. Miluju okamžiky, kdy mě nechají první vyjít z výtahu, i když zrovna stojí u východu, takže se musíme kolem sebe prosmíknout (jejda, je tu trochu horko, že?) a ve frontě na oběd mě pustí před sebe, i kdybych jim měla sebrat ten nejlepší stejk. Neudělám to, ale mohla bych (a potutelně se usmála)… Takové situace mi paradoxně zvyšují hladinu adrenalinu mnohem víc než opálený svalovec v mini speedech na pláži. A to všechno jsem si ve Švýcarsku zase hezky procvičila. Áaach.

10. Naučila jsem se, že vnitřní morálka je to, co by nás mělo vést i limitovat. A že když ji v sobě nemáte, je to poznat. Na vás, na lidech, které si vybíráte za přátele a na společnosti ve které se pohybujete. Naučila jsem se, že hranice únosnosti a slušného chování mohou být někde úplně jinde a není mou povinností snášet nevhodné chování toho týpka opodál. Ne, a prostě ne. A proto ho buď požádám, aby toho nechal, because I don’t feel comfortable… nebo se rozloučím a s úsměvem odejdu.

Už nikdy nebudu sedět někde, kde mi není dobře. To je asi to nejdůležitější, co jsem se ve Švýcarsku naučila. (Jordánová by měla ze mně radost)

fotozdroj: fotarchiv Bohyně