(Boh) Bylo to daleko. Byla to SVL (sociálně vyloučená lokalita). Byl to Moravskoslezský kraj.
Byla zima, náledí, a když se rozdělovaly trasy, tak tam prostě nikdo nechtěl jet.
A tak tam poslali mě.
Pražačku.
Třetí generaci Vltavou křtěnou.
A já jela.
Do Osoblažska, Frýdku-Místku a Bohumína.
A bylo to to nejlepší, co jsem pro sebe mohla udělat.
Nejsou to Teplice, Ústí, Kadaň, ani Varnsdorf.
Je to BANIKPIČO.

Vlastně bych ani nemusela nic dalšího psát. Tohle mou odyseu popisuje dokonale. To a jakýkoliv dvojkový biják o holce z New Yorku, kterou vyslali na Aljašku, aby tam místním vysvětlila důležitost antidiskriminace, případně jim tam zavřela továrnu, ve které pracují všichni z městečka. Nebo něco jiného na ten způsob.

Nebudu vypisovat jednotlivé okamžiky, přestože by to bylo zábavné počtení, ale nic zásadního by vám to nepřineslo. Mám několik poučení pro ty, které jsou tak odvážné jako já, a vyrazí do divočiny plné krátkých samohlásek a upřímných komentářů.
1. Pokud jedete někam, kde se to jmenuje Osoblažsko, nečekejte, že tam budou spoje, které potřebujete. Dohodněte se s místním, který vás odveze tam, kam potřebujete. Jsou zvyklí, že
spoje v téhle oblasti prostě nejsou a není to pro ně taková újma vás někam hodit, jako pro vás se na to vůbec zeptat.
2. RegioJet, ve kterém jedete poprvé, je vaše poslední setkání s dobrou kávou, obsluhou a hlavně světem, na který jste zvyklí. Zvlášť, když si zaplatíte lepší místa. Já to na poprvé nestihla, naskakovala jsem do vlaku za jízdy, takže jsem skončila ve druhé třídě, kde bylo tak málo místa, že jsem nabyla dojmu, že jsem se všemi v kupé minimálně příbuzná.
3. Přestupy jsou napínavé. Stejně jako kupování jízdenky za jízdy, kdy se vám průvodčí snaží vymyslet slevu, abyste zbytečně neplatili 30 Kč navíc. První známka moravskoslezké opravdovosti.
4. Pokud v setmělém městě na nádraží zvoní mobilní telefon v trávě, tak ho nezvedejte. Dostanete se pak do zvláštní situace, kdy řešíte jeho návrat původnímu majiteli, kterému volají různé ženy, mezi nimi i nějaká „Gaga“, která podle toho, co mi říkala, rozhodně Lady nebyla. Insultace po telefonu naštěstí není možná, ale vypadalo to, že dostanu pěknou nakládačku.
5, V penzionu vám paní správcová
vysvětlí, že máte zavírat dveře, aby netáhlo z chodby (jsem holka z bytu!), že si máte jít brzo lehnout, že i když jste milá, tak vám bude říkat „zasraní pražáci“ a že se ráno sejdete v kuchyni, abyste si daly kafíčko a popovídaly. Jedno z nejlepších kafíček a „popovídání“, která jsem v sedm ráno s cizí ženou s cizím přízvukem měla.
6. Je jedno, jestli vaše bydlení stojí čtyři sta nebo přes tisíc. Všechno je to tak zvláštně neprofesionální, trochu umyté, trochu opravené, trochu před opravou, ale rozhodně ne zdraví nebezpečné a nakonec takové jako malebné, nebo co. Tento poznatek neplatí o hotelu Pod zeleným dubem v Bohumíně. Tam bych si dokázala představit dokonalou romantickou dovolenou (mám na mysli víkend, ani nemusí být prodloužený) s výhledem na Polsko, které je přes most.
7. Pokud jezdíte po tomhle kraji vlakem, tak mi věřte, že všechny cesty vedou do Ostravy. Osobně doporučuji Svinov. Ne hlavní nádraží. Tam je to celkem na prd. Jinak nádraží jsou dokonalá ve Frýdku i v Bohumíně, i v Albrechticích. Mohly by hrát ve filmu, kdyby se všechno netočilo v Praze, kde se pro tyto účely využívá nádraží v Dejvicích. Moravskoslezský kraj je prostě daleko. I z Brna.
8. Nebojte se vzít si taxi. Tady totiž není čas na hrdinství. Můžete jít buď několik kilásků s kufrem při krajnici, nebo dát taxikáři padesátku a nechat se dovézt tam, kam potřebujete. Ceny jsou na xicht, tachometr nezapnul žádný. A mně to bylo jedno. Jízda teda byla na mě a do „daní“ ji
dávat nebudu.
9. S těžkým kufrem poznáte, kdo je kdo. A všechny, které jsem tam potkala, byli gentlemani. Ten kufr byl totiž tak těžký, že jsem se ani nesnažila být soběstačná, a v té chvíli nastupovali podsadití chasníci z Moravskoslezského kraje. Podržet mi dveře nebo pomoci mi s kufrem pro ně bylo stejně automatické, jako mi říct, že slyší, že jsem z Praheeeee.
10. Když už uvidíte přírodu, bude to příroda. Když už potkáte muže, bude to muž. Když už některá žena vypadá jako tetka, bude to tetka, co říká s moravskoslezským přízvukem věty typu: „ten dělal lapiducha u vojáků“ a když potkáte Škodu 120L, tak to nebude veterán, co jede na sjezd, ale vozidlo, kterým se manželský pár dopravil na nákup do Alberta.
Prošla jsem zkouškou, o které jsem si nebyla jistá. Vyrazila jsem někam, kde jsem to neznala a jen o tom slyšela. Z
doslechu, z historek. Z vtipů.
Viděla a slyšela jsem něco, co už asi nikdy neuslyším.
Každá minuta, kdy jsem školila, byla směsicí nejistoty, velkého nadšení i pachuti odmítnutí. A bylo to potřeba.
Je to to nejsyrovější, co vás může potkat, ve své kráse i ošklivosti.
„Zasraní Pražáci“ „hovno, prdel, sračka“ nebo třeba „blbové v Praze“ zaznívalo na kurzech často, stejně jako „jste báječná, dejte mi vizitku, školila byste pro nás, když teda sem trefíte…hahaha“.
Bylo to tak upřímné a opravdové, že mě to vlastně potěšilo všechno a bylo mi dobře. Nikdo mi totiž nechtěl ublížit. Všichni si se mnou povídali. Získala jsem si jejich důvěru. Byli ke mně upřímní. A já jim za to děkuju.

„Můžeš dostat holku z New Jersey, ale nedostaneš New Jersey z tý holky.“ A tak se tu veřejně přiznávám, že i přes tu obrovskou syrovost a opravdovost, po které občas ve svém životě toužím, jsem se poslední den školícího maratonu strašně těšila na svůj domov. A na komfortní zónu, ve které se všichni v Praze pohybujeme.
Dostala jsem na začátku každého kurzu výprask, získávala si postupně důvěru a bojovala o jejich přízeň. Pokaždé jsem to vybojovala, a vím, že pravda je skvělá, ale o kožené sedačce, stolku, sushi a pořádném kafi v RegioJetu jsem snila už poslední noc a těšila se jako malá.
Byla jsem si totiž jistá, že slečna stewardka si možná bude myslet něco o mém původu i zjevu, ale nikdy mi to neřekne. A to se taky počítá!