Co se nám honí hlavou

Porozchodová euforie

(Boh) Když se s někým rozejdete, přijde takové zvláštní období. Musíte se v jedné chvíli vyrovnat s tím, že vám to opět nevyšlo (ať už byly důvody jakékoliv) a rovnou se začít těšit na to další, co na vás někde čeká. Malá schizofrenie, která je ovšem zapotřebí. Když se totiž nebudete těšit a hlavně věřit, nikdo nepřijde. Jedině snad masochista, který by s vámi chtěl procházet porozchodovým martýriem a děsivým výkyvem nevyrovnaných nálad a hloupých excesů.
Nové věci přicházejí jen když jsme opravdu připraveni, když opustíme to staré a vytvoříme místo novému. Dokud se totiž toho starého nepovedeného nevzdáme, nemáme šanci na úspěch, protože to nové, nepoznané, lehké jako jarní vánek zbytečně zatěžkáváme problémy a balastem. Tohle všechno vím a nechci opakovat chyby jiných, proto jsem se rozhodla pořádně připravit na další milostnou eskapádu, která (doufejme) dopadne na jedničku s hvězdičkou.  Rozhodla jsem se, že si vytvořím obraz sebe samotné, jakou bych chtěla být. S rodinou, jakou bych chtěla mít, tím nejúžasnějším manželem a atmosférou, ve které by mi bylo dobře. Nikdy předtím jsem tohle neudělala, ostatně ve dvaceti matně tušíte, co chcete, ale ve třiceti je vám to už téměř jasné. A když se přidá pár náhod, najednou zjistíte, že vám imaginární obraz nakonec nedá tolik práce. Protože ho už někdo jiný za vás vytvořil. Dolce a Gabbana, prosím pěkně. Zde je mé rodinné album.

                           Celá rodina před domem v Toskánsku – fotil nás manžel

Já, se svými syny (ten starší si našel pěknou přítelkyni)

Můj muž je ohromně zábavný. (fotili nás kamarádi) Myslím, že nám to opravdu klape, ať už cestujeme nebo jen tak jdeme
na večeři (ten krokodýlek na krku je jen atrapa, od Cartiera)

 Ale nejdůležitější je, že jsem šťastná. A to já opravdu jsem

                 I když mě moje vlasy, i v mém imaginárním světě, stále neposlouchají…

8 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *