(FF) Nemám ráda úřady. Když už se někam musím vypravit, napoprvé přijdu většinou mimo úřední hodiny. Napodruhé mi chybí spousta papírů („My víme, že na webovkách píšeme něco jiného, než tady potom vyžadujeme. S tím nic neuděláme. Radši to příště ani nečtěte.“ WTF?). Když už se na úřad dostanu a postoupím do levelu, kde už se vyplňují formuláře (heureka!), beru si je rovnou po třech, protože vždycky něco popletu a pak s nimi trávím víc času než by bylo slušné.
Včera jsem si byla zařizovat občanku. Sice s dvouměsíčním zpožděním, ale přece. Šla jsem tam lehce zpruzená celodenním sezením v kanceláři, vyhlídkou večera bez schůzky a s minimálním make-upem. A do toho pršelo. „Formulář? Ten nepotřebujete, teď je nový systém,“ zarazila paní Kadrnožková mou urputnou snahu začít formulář vyplňovat hodinu před koncem její pracovní doby (tím se skýtala naděje pro nás obě, že bych to stihla). „Zmáčkněte si tlačítko Fotokabina a počkejte si.“ Fotokabina? Fotokabina, vážně?! Píšu Bohyni a žádám morální podporu. Bohyně má bohužel jiné starosti, přesto se mě snaží uklidnit tím, že to je jako výtah, kde se fotí. Moc mě to neuklidní. Panika stoupá. Nemám ráda focení. A nemám ráda focení, když se předtím nemůžu upravit! Mžourám pod zářivkami, soustředím se na bod, na který mi ukazuje buclatý prstík paní úřednice, a snažím se nemyslet na zmoklé vlasy a stékající make-up.
„A takhle to bude vypadat!“ raduje se paní Kadrnožková a na obří obrazovce mi promítne nepěkně zvětšenou fotku. Nepřítomný výraz, rozlítané vlasy a… tohle jsou oči? Ne, póry. Bože. Příštích deset nebo kolik let se budu legitimovat fotkou bláznivé Viktorky. „A do kolonky stav napíšu svobodná, že?“ zaraduje se paní při pohledu na fotku. „Jasně,“ hlesnu a vytančím do deště. A až se z toho vzpamatuju a vrátím se do své podoby, půjdu si zařídit pas, který jsem před lety ztratila.