(FF) “Nechci být v hotelu s křišťálovými lustry. Večer. Sám,” vysvětloval mi tuhle kamarád, proč odmítl nabídku velké firmy na spolupráci. Ta nabídka by znamenala spoustu cestování, neznámé, i když luxusní pokoje v hotelích, setkávání s důležitými lidmi, vybraná jídla, odborné diskuze, honosné destinace.
Řekl, že ne. Že by prostě nevyměnil tenhle velký svět a zajímavou spolupráci, velké peníze a luxusní večírky za to, že je doma. Se svou rodinou. Že dělá, co ho opravdu baví. Venčí psa v parku, vychovává dceru, stará se o rodinu a zahradu. Na ten důležitý zahraniční kongres jede, ale kdyby ho příští rok nepozvali, tak se nezblázní. Protože ví, co ho dělá šťastným a za tím si stojí. A když to vypráví svým sedmdesáti- nebo osmdesátiletým kolegům, takhle upřímně a bez zábran, tak jsou chvíli z té upřímnosti beze slov, ale pak mu se slzou v oku (nepřeháním) dají za pravdu.
Protože pro každého z nás znamená úspěch něco jiného.
Pro někoho to jsou křišťálové lustry, pro jiného kytice kopretin.
Obdivuju křišťálové lustry, ale moje srdce bude navždy patřit kopretinám.
A pevně doufám, že jednou najdu někoho, kdo k těm kopretinám bude patřit.
